Na zastávce u pracovního úřadu nastupuje rodinka s několika dětmi. Tři černovlasá děvčata ve věku mezi 12 - 15 lety přisedají kolem pána, odhadem sedmdesát plus. A bez vyzvání s ním začínají konverzaci.
Pán se ohradí, že si povídat nechce. Několikrát. Marně, děvčata s úšklebkem cosi na něj melou dál. Dívám se. Průšvih. Děvy zneklidní: " Co čumíš - píp, píp, píp...?" Na mě vulgárně pořvávají.
Pak jednu z nich napadne nová zábava: začne pánovi šermovat pěstičkami kolem obličeje, další se hned přidávají, děsná sranda naznačovat údery. Zatím. Zvednu se a za nimi se chytnu tyče. Pán mě ubezpečuje, že je v pořádku. Zatím. Ovšem děvy spustí nehorázný křik: "Co tady stojíš, ty píp, píp, píp! Nebudeš tady za mnou stát! Píp, píp. Apod.
Naštěstí je tu Hlavní nádraží a celý klan přestupuje. Cestou ke dveřím to ještě slíznu alespoň slovně: "Ty píp, píp, píp" v několika variacích a plivou po mě. No snad tyhle scénky aspoň ušetřily pánovi peněženku nebo něco horšího. A to jsem neřekla ani slovo...
Hned se mi vynořila vzpomínka z jiné tramvaje o ulici dál, kde dědu věchýtka ohrožoval mladý, zfetovaný chlap. Děda zachoval chladnou hlavu a když hulváta na zastávce vlekla ven jeho krasavice, jen suše utrousil, bez ohledu na následky: " A vy se divíte, že vás lidi nemají rádi?"
PS: příhody jsou pravdivé, podobnost s čímkoliv je pouze náhodná.
