Karle, Karle, postav na kafe, jde ti návštěva, píšu sms kousek od zahradní branky. Karel se, se širokým úsměvem, hrne od domu. Slibuje si zajímavý večer a možná i pěkně divokou a dlouhou noc. Karel mě usilovně balí. Lichotí mi to, ale má to marné. Ráda si s ním povídám, ale to je všechno. Bude jen slíbená malá, zdvořilostní, návštěva. Tečka. V té chvíli jsem ještě netušila, jak dlouhá a divoká noc mě čeká.
V klasickém, ženskou ruko nedotčeném, mužském doupěti je příjemně. Vůně čerstvého kafíčka ve mě vždycky navozuje atmosféru uvolněného (hlavně našeho babského) tlachání o všem možném, vážně nevážném. Karel nelení a vytahuje svůj trumf, pod dojmem, že tohle je přesně recept na prolomení ledů: "Hele mám tu báječný domácí likér, bylinkový. Je v tom dobrý materiál z konopí a dalších několika bylin, fakt výborný". Nějak mi to dneska připomělo hlášku ze známého českého filmu: "Jaký je ten čaj?" "Ale jen takový obyčejný, houbový!"
Zdravého pomálu, dáváme si jen tak symbolicky, ale pije se ten elixír fakt výýýýborně. A stejně jsem tu jen na skok, myslím si. Ale to jsem se opravdu šeredně spletla.
Po chvíli cítím, že něco není v pořádku. Se mnou. Cítím se divně. Ošívám se a srdce mi začíná v hrudním koši bobtnat a bušit a bušit a bušit. Špatně se mi dýchá a nevím co mám dělat. Sděluji Karlovi tu sladkou novinku, že se mi asi rozskočí srdce, dostane kolaps nebo infarkt či co! Bohužel ne z jeho flirtování, ale z léčivého likéru. Je zděšený. Ptá se: "Co mám dělat?" Napadá mě jediné: "Zkus mi stlačit hrudník". Neobratně se o to snaží, ale zarazí ho moje zaječení, až odskočí: "Nesahej na mě". Pak už jen běhá zmateně okolo a pořád dokola mumlá: "Jak ti je, co mám udělat?"
Je mi mizerně. Srdce se může zbláznit. V hlavě mě straší panika, mám si nechat zavolat rychlou, než zkolabuju? Jdu na dvůr, klekám si na zem, ruce a čelo pokládám na chladnou dlažbu, dýchám zhluboka a snažím se zklidnit. Trvalo to nekonečně dlouho a pak - konečně, je mi trochu líp. Nemůžu domů. Karel mi přenechává kus své široké postele, polštáře a deku, choulí se na druhé straně. Erotické myšlenky ho dávno přešly.
Sedím skrčená v rohu, Karel oddechuje a já slyším vrtulník. Kde se tady vzal? Zvuk mi duní v uších a letí okolo. Moucha. Ta musí být ale obrovská! Skoro jako černý pták. Prosedím celou noc pod dekou, je mi trochu zima, trochu špatně a bojím se pohnout. Kdoví co se Karlovi honí hlavou, nechce mi ublížit? Nože má naštěstí až vedle v kuchyni. Co když má vražedné úmysly? Jak odtud uprchnu? Co se mnou bude? Celou noc se mi hlavou míhají nesmyslné, hororové vize, nemůžu se dočkat rána! Karel nemá o ničem ani tušení a pořádně chrápe.
Ráno se dopotácím domů. Doprovod odmítnu s tím, že jsem přece už v pořádku, ale kdo ví, jaké má vlastně ten Karel úmysly... Bubáci ještě úplně nezmizeli. Nevím proč se mi cestou vybavuje starý sen o přepadení trolejbusu?
Hmmm někdy je všechno úúúúúúúúúúplně jinak, než jsou naše představy... Takové normální, bylinkové.
