Jeden malý chlapec kdysi odpověděl na otázku, kdo pomaloval ledničku, naprosto klidně, že kolem běžel bílý jednorožec a ten to udělal. A myslel, jak má po problému. Když to byl ten jednorožec. Jenže tohle bylo malé dítě.
Současná (a mnohá minulá) situace mi připomíná i jistého dospělého člověka, kterého jsem měla možnost pozorovat. Ten dokázal bez mrknutí oka tvrdit do telefonu jak se právě nachází na druhém konci světa, přestože právě seděl v kavárně uprostřed Brna a další nehorázné lži. Přitom mu vůbec nepřipadalo divné, že nic z toho, co říká není pravda. Byl to notorický pohádkář.
Ale jak a proč se něco takového děje v poslední době v každých zprávách? Jak může mít jedna pravda tolik verzí? Už tu byla mockrát: křišťálová pravda, ale zatím nikdy tak vybroušená do tolika plošek, které mají oslnit a oslepit každého vlezlého "čumila".
A hlavně proč se tak děje? Protože si lidé na vysokých postech můžou dovolit cokoliv? Pohrdání ostatními, pocit nedotknutelnosti a beztrestnosti nebo jen odhánění otravných novinářských komárů? Co za tím může být dalšího? Napadají mě další palčivé otázky: "Když tohle je jen povrch, co se neví a co se děje pod ním? A co se možná ještě jednou dozvíme? Proč nemůže být politika aspoň trochu čistá a férová? Proč se lidi neustále dělí na politická seskupení, soupeřící o moc, místo dohody o to, kdo nejlíp povede určitou oblast, které rozumí, bez ohledu na stranickou příslušnost? Proč se tolik lže?"
A může vůbec něco jako "křišťálová" politika existovat? Už se něco takového v celé historii lidstva objevilo?
Ale jak se říká: "Naděje umírá poslední".
