V 1. části sledujeme zahájení netradiční akce na příborském letišti při příležitosti uvedení na trh nového vozu. Letecké disciplíny jsou povinné. Jenom víla Ivanka udržuje prodejce Čecha ve stavu plného vědomí…
A najednou je ticho, stojíme! Jsem šťasten. Vzít Ivanku do náručí a zmizet – jsem nejšťastnějším prodavačem aut na světě a v přilehlých galaxiích!
Jenže Ivanka už u stanu nestojí … místo ní potkávám Pepu. Tradiční úsměv od ucha k uchu … mává a cosi gestikuluje. Co pro mne asi má? Nejvíc by mě potěšil nějakým náhradníkem ... na ten seskok.
„Ahoj Michale! Jak bylo nahoře? Mám pro tebe dobrou zprávu: jedna hezká, blonďatá prodejkyně shání pro svého kolegu k narozkám dobráka, který by mu přenechal seskok padákem. Tak se mám zeptat, jestli bys nebyl tím dobrákem ty? A to já myslím, že docela rád budeš, ne? ... Tak co, jakej jsem?" tlemí se už zase Pepa a logicky čeká na zaslouženou pochvalu. Jistě by se jí byl i dočkal, kdyby ... kdyby se za ním právě nezjevila má víla Ivanka! Tak to je zapeklitá situace! Už, už jsem chtěl Pepovi dát svůj "padákovej" lístek, ale to teď prostě nejde - před vílou. Přece se neshodím.
Začínám rozpačitě vysvětlovat: "No, já nevím Pepo! Z toho asi nebude nic. Přece je to jen velká pocta a výjimečný okamžik ... a taky je to dost drahý…“ ale nenechá mě domluvit.
„Co blbneš pitomče, buď rád, že to chce…“ teď zase nenechám domluvit já jeho.
„Mohu ti představit svého strážného anděla, svoji letištní vílu?“ prozrazuji Pepovi důvod své neochoty přepustit mu padák. Snad mu to docvakne.
„Jééé! Vy jste moc hezká! No, víla!“ myslím, že Pepík pochopil důvod mého otálení, protože se jal Ivanku přemlouvat k tomu, aby přemluvila mě. A já se jen modlil, ať mají všichni dost síly a odvahy mě přemlouvat tak dlouho, dokud se nenechám ukecat!
„Vílo Ivanko, prosím, zapůsobte na jeho lepší já … ať věnuje svůj seskok kolegovi. Víte on má dneska narozeniny a moc by to chtěl jako dárek…“
„Ale pane Firlo,“ dívá se Ivanka na Pepíkovu vizitku, „ale to přece záleží jen na panu Čechovi … na Michalovi, zda svůj seskok někomu věnuje. Já bych si nedovolila ho k něčemu nutit…“ dovol si to, dovol si to, modlím se já, „třeba si chce skočit.“
„Nechce,“ zavrčí Pepa
„Tak si třeba chce něco dokázat, třeba chce někomu něco dokázat – ale to se musí rozhodnout sám.“
„Víte Ivanko, pokud chce tím seskokem něco někomu dokázat, tak jedině vám ... že se nebojí. Ale tím, že chce skočit, už vlastně dokázal, že se nebojí, a může svůj lístek na seskok poslat dál a udělat tak někomu dalšímu radost, ne?“ Zlatý Pepa! Jako kniha, mluví, jako kniha! Lépe bych to neřekl. Ještě počkáme na reakci víly a mám to z krku.
„Pane Firlo,“ … „Pepo, říkejte mi klidně Pepo,“ … „dobře tedy Pepo, ať je po vašem. Kvůli mně opravdu Michal skákat nemusí, já ho mám ráda, i kdyby nevylezl ani na židli. Jen se bojím, že on už brzy nebude mít rád mne.“
„Já myslím, že vás miluje … a to velmi … Michale, už potřebuju ten lístek!“
Podávám mu jej a obracím se na Ivanku: „Jak jsi to myslela, že tě nebudu mít rád? To ti snad musí být jasné, žes mne okouzlila už na parkovišti nebo ne?“
„Ano, vím, že se ti líbím, ale než ti to řeknu, tak mě prosím ještě polib, naposled,“ … a opravdu mi nečiní nejmenší potíž jejímu přání vyhovět.
„Tak povídej, milá.“
„Je to jednoduché, to nebyla náhoda, já jsem si na tebe na parkovišti počkala, strejdo!“
„Jak počkala? Jak strejdo? A co mi to dáváš? Občanku? Proč?
„Na jméno se podívej!“
„Jméno? Co je s ním? Ivana Ondrášková. A co má být? Ježíši! Ty jsi…? Tys…?“
„Ano. Vyženěná dcera tvého švagra!“
„Bum! Tak to jsem nečekal. I když, pokud nejsi jeho vlastní dcera, tak se o incest přece nejedná, ne?“ chytám se stébla.
„To jistě ne, ale těžko mohu své tetě, jedno zda vlastní či nevlastní, odloudit muže… Já měla vždy na kluky smůlu. No nic, bylo mi s tebou dnes moc hezky, ale už musíme jít do žlutého stanu, čeká tě vyhlídkový let na městem,“ nezapomene na své profesionální poslání tady Ivanka.
Ale já jsem jak pytlem praštěný. Potkal jsem vílu jen proto, abych ji zas hned ztratil?
„Tak strejdo!“
„Prosím, neříkej mi strejdo, pro tebe jsem Michal. Kolik ti je vůbec let? Vypadáš stěží na 16.“
„Je mi 19, včera jsem měla narozeniny a současně druhé rozvodové stání. Chtěla jsem to s tebou oslavit … jen dneska. Ale je mi jasné, že to nejde…“
„Mně je 39 Ivanko!“
„To já přece dávno vím, Michale. Pamatuji si tě na našich svatbě. Víš, proč jim v albu chybí fotky s tebou? Mám je já!“
„Na svatbě? To ti byly 4 roky, ne? Si pamatuji, že jsi sebou všude vláčela pejska na baterky. Odporně a furt štěkal.“
„Ještě ho mám. Někde. Už ti to startuje, musíš do stanu … jdi už!“
„Najdu tě tu, až se vrátím? Zajedeme pak někam na večeři, na víno, povykládáme, můžu tu i někde přespat, chceš?“
„Přespat můžeš u našich, v mém pokojíku. Já bydlím u přítele. Čekat tě tu nebudu, bylo by to všechno daleko, daleko horší! Ale nikdy na tebe nezapomenu. A teď už leť, můj krásný, milý ptáčku!“
V letadle jsme 4. Vpředu, vedle pilota, sedí mně povědomá a zjišťuji, že i velmi mluvná blondýna. Jasně, vždyť už mě zdravila ráno u kabria. Že je to nakonec ta, co sháněla ten tandemový seskok? Jenže jsem ji od žádosti odradil svým bručením! Mohl jsem mít skákací problém dávno vyřešen! Vzadu sedím s nemluvným chlapíkem. Ostatně nemluvný jsem i já. Sluchátka jsou nastavena tak, že v okamžiku, kdy promluví první, se ostatním vypne mikrofon. My vzadu, jsme ho měly vypnutý celý let.
Doufal jsem, že Ivanka přehodnotí své rozhodnutí. Věřil jsem, že ji dole najdu. Nepřemýšlel jsem, co bude dál, upnul jsem se jen k jedinému: ať tam dole na mne čeká! Dole na mne čekal jen Pepa. Je neskutečné, jak si dokonale rozumíme. Nemusí se ptát. Stačí mu pozvednout obočí – já pozvednu ramena … a je vymalováno. Víla tu není! Vlastně tu nikdy nebyla!!!
