83| Příběh sestřičky Terezy I. - díl 13.

Vztah Michala Čecha a Terezy Iellingové po téměř 16 letech skončil. Samozřejmě úplně jinak, než si on představoval. Měl by cítit úlevu - jenže ta se nedostavila. Zato ho neminul velmi nepříjemný rozhovor s Annou...

07 / 1998 / DOVOLENÁ V RÁJI

Přejetím česko - slovenské státní hranice  symbolicky začala dospělým dovolená a dětem prázdniny. Cílem nám je ráj a to přímo slovenský, kde v podhůří Vysokých Tater strávíme týden, během kterého se pokusíme i o nápravu pošramocených vztahů. Opuštění republiky (naštěstí dnes už zákonné) registruji pouze já - zbytek osádky spí!  To mi vyhovuje – mohu se v myšlenkách opět vrátit o 14 dnů zpět, do čtvrtečního, červnového večera a části noci, kdy jsem měl s Robertem zásadní rozhovor, jenž vyústil v ukončení vztahu s Terezkou.

****

... ano, ano, ano! I já jsem si uvědomoval neudržitelnost daného stavu, ale teprve Robert mi otevřel oči dokořán a donutil mě v zájmu nás všech: tedy Terezky, mém i mé rodiny, jednat. Poté, co za ním zaklaply dveře – jsem do sebe obrátil zbytek vodky a šel si dát nekonečně dlouhou sprchu, střídajíc horkou vodu s málem až ledovou. Pak, oblečen v jemňoučký, modrý župan – vánoční dárek z Německa, ten jediný si nechám – jsem usedl k psacímu stolu, vytáhl čisté listy papíru a začal psát. Myslím, že Robert mluvil o krátkém dopisu na rozloučenou. Jenže krátké dopisy já psát neumím ... a už vůbec ne na první pokus. A rozhodně ne střízlivej. Naštěstí tato podmínka byla poměrně důkladně odstraněna. Je těžké psát něco - s čím vlastně nesouhlasím a co nechci! Jenže, co vlastně chci? Mnohoženství je zakázané a střídavá péče o manžela by neprošla ani u státních orgánů ani u žen. Nakonec jsem zplichtil zoufalý, třístránkový elaborát. Před očima stále vidím poslední odstavec…

… Terezo, připadám si jako lhář – ostatně lhářem jsem! Připadám si jako srab – ostatně srabem jsem! Připadám si jako podvodník – a tím jsem bezpochyby také! Ale v jednom jsem ti Terezko, nikdy nelhal. Vždy jsi byla, stále jsi a navždy zůstaneš moji osudovou láskou! Tedy největší láskou. Žij si spokojeně svůj život a ... pokud si na mne někdy vzpomeneš - tak prosím, vzpomínej jen na to pěkné, co jsme prožili! A nebylo toho zase tak málo.                                       Sbohem Tvůj Michal

****

Druhý den školení byl pro mne utrpením. Zaspal jsem, pozdě přijel, bolela mě hlava … a nejvíc ten orgán, jenž lékaři neznají a básníci jej nazývají duší! Po večeři a zaparkování dětí u televize mě Anna překvapivě žádá o malou procházku po sídlišti. Je to sice ta poslední činnost, kterou bych dnes chtěl vykonávat, ale netroufám si nesouhlasit. Ostatně tuším, že její žádost bude mít nějaký důvod ... a nevím proč - začínám tušit, že ten se mi bude líbit jen velmi málo. Cestou k jezírku mi Anna vypráví zážitky posledních dvou dnů. Ani se nesnažím o reakci a už vůbec ne o popis nových školících metod.

„Neposadíme se,“ zeptá se mě u jezírka Anna.

„Dobrý nápad,“ souhlasím a chystám se posadit na nejbližší lavičku.

„Na tu ne!“ zabrání mi na poslední chvíli v usednutí, „lepí.“

„Děkuji, Anni. Tak co máš na srdci?“

„Já Michale? Myslím, že ty si toho nakládáš na bedra víc, než můžeš unést. Bylo to moc zlé?“

„Školení? Co blázníš, zlato? Mě, starého mázu, hned tak nějaká kamera a nové školící metody ze sedla nevyhodí,“ přehrávám ještě furiantsky…

„Míšo, ty víš, že se neptám na školení, ale na TVŮJ rozchod s Terezou!“

A JSEM PROBUZEN!!! Výbuch atomovky by mě těžko překvapil více!!! „Co, co to má znamenat?“ víc ze sebe nedostanu.

„Neměla bych tuto otázku položit spíš já?“ popuzeně opáčí Anna.

„Určitě měla, promiň, ale snad mohu být aspoň překvapen tím, že znáš detaily mého…“

„…intimního života? Muži!“

„Jo! Který dobrák ti to nabonzoval? No, kdo asi, jenom ten, který něco málo věděl, něco tušil, něco si domyslel a zbytek vymyslel! Libor, co?“

„Ale Michale ... za prvé není podstatné, kdo mi co řekl, ale zda je to pravda. A vidím, že to pravda je! A za druhé by mě zajímalo, jak hodláš tento podlej a hnusnej čin vysvětlit, omluvit a jak chceš dokázat, abych po tomhle s tebou, či spíše vedle tebe ještě mohla být … protože věřit, věřit už ti nebudu moci nikdy!“

A najednou se ve mně něco zlomilo, přestal jsem mít sílu vzdorovat, bojovat. Cítil jsem se unaven, byť vnitřně uklidněn a najednou slyším, jak říkám Anně, své ženě slova, která nevycházejí z mého myšlení, ani z mého srdce, ale z mé duše … ano, mám pocit, ne … jsem pevně přesvědčen, že se má duše vrátila do mého těla.

„Aninko, máš právo mi nevěřit, máš právo mi neodpustit a odkopnout mě! Než tak učiníš, tak mě prosím, vyslechni... Terezu jsem poznal 2,5 roku před tebou za velmi  dramatických ... no, spíše smutných událostí. Byl jsem psychicky na dně a jen jí vděčím za to, že jsem toto období přežil bez větší úhony. Bezpochyby bychom dospěli až ke svatbě, kdyby ... ji ten všivej, rudej systém nedonutil odejít. Já její nabídku na společný odchod za štěstím, svobodou a láskou nedokázal přijmout. 15 let jsem ji neviděl a vlastně už ani nepočítal s tím, že ji ještě kdy spatřím.

Jenže se objevila ... ovšem to jsem byl už ženatý. Zase příběh bez dobrého konce. Poslední 3 roky jsme se viděli 12x. Ano, spali jsme i spolu. Jenže tento tajný vztah, po kterém jsme léta snili, nám nepřinášel uspokojení. Hádalo se to v ní i ve mně. Vloni jsem už nedokázal pokračovat. Než jsem se rozhoupal, zmizela na rok v Africe. Využil jsem školení, abych se s ní mohl ještě 1x sejít a důstojně se rozloučit. Protože to nebyl náhodný vztah, nebyla to jen o tělesné touze!“ vyschlo mi v krku. Proč tu teď není Robert se svou vodkou? Párkrát polknu a těžce pokračuji dál…

„Jenže jsem zase přišel pozdě! Tereza tento vztah - nevztah už psychicky neunesla a zhroutila se. Na schůzku už nepřišla. Zato přišel její bratr! Měli jsme dlouhou a drsnou debatu. Došli jsme ke stejnému závěru: že to musí skončit ... a tak to skončilo! Přespal jsem sám v jejím bytě a v noci na 6. pokus - s pomocí vodky - napsal dopis na rozlúčku! I proto je mi zle. Ale lepší bolest hlavy z alkoholu než z pocitu, že jsem srab, zbabělec a … co já vím? Anno, teď jsi na tahu, teď tu rozhoduješ o sobě, o mně i o dětech. Já už se rozhodl – před týdnem, před měsícem, před rokem? A rozhodl jsem se pro Tebe! Pro Michala, pro Anetu! Neříkám, že tě to nebolí, neříkám, že to nebolí mě … a bolí to i ji! Ale my dva ještě máme šanci, ona už ne! Prosím, nedovol, aby její oběť byla marná, zbytečná,“ odmlčel jsem se. Nic, ticho. Otevřu oči, pohlédnu na svoji mlčící ženu … pláče. To jsme dopadli! Nakonec se v slzách topíme všichni…

Tak a to je už konečně konec nekonečné epizody!