81| Příběh sestřičky Terezy I. - díl 11.

Po pařbě přichází kocovina. Po nevěře? Že by výčitky svědomí? Na jednu stranu je Michal zoufalý, že nemá o Tereze žádné zprávy. Na straně druhé cítí, že situace je neudržitelná a nemorální. Konečně se Terka ozvala! Je v Česku...

06 / 1998 / NEPŘÍJEMNÝ ROZHOVOR

Tak to mám trojnásobně potvrzené: 19 hodinu mi odpípaly digitálky, časové znamení v rádiu i údery zvonu věžních hodin ultramoderního kostela stojícího uprostřed náměstíčka před domem mé ‚sestřičky‘. 25 minut přes celé město je na venkovana slušný čas. Stojím před vchodem apartmánového domu a snažím se vydýchat, než zmáčknu tlačítko zvonku s jejím jménem. Napadlo mě, zda už bude doma, z práce se málokdy vrací před osmou, nejsme tentokrát domluveni na pevný čas. Mám sice klíče od bytu, ale nejsem tam sám rád…

„Haló! Kdo jste a co si přejete?“ ptá se mě z mikrofonu neznámý mužský hlas. To mě, přiznávám, značně vykolejilo, to jsem nečekal. Kdo sakra může být v Terezině bytě a navíc … chlap! Kolega? Asistent? Bratr? Milenec? Už zase? Hlavou mi projela vzpomínka na nemilé překvapení, jehož se mi dostalo po předčasném návratu z čundru. Přece nevstoupím 2x do stejné řeky! Se říká, ne?

„Haló, tak jste tam? Snad něco chcete, když už zvoníte na paní doktorku!“

„Uff, tak on je to pacient! Tereza vyšetřuje jeho ženu, tak ho požádala, aby šel otevřít,“ oddechl jsem si a již klidným hlasem se představuji jako očekávaná soukromá návštěva.

„3. patro, prosím vystupte!“ zní z reproduktoru výtahu. Poslechnu a zahýbám doprava. Blížím se k posledním dveřím, které jsou pootevřeny. S mým posledním krokem se otvírají dokořán a v nich stojí poměrně rozložitá postava mladého muže. Tipnu si, věk kolem třiceti. Je mi jasné, že ho nemohu znát, neznám žádného Terezy pacienta ani kolegu. Proč je mi tedy mužův obličej povědomý? Je snad podoben nějakému herci? Mluvný moc není, na můj pozdrav jen pokynul rukou a ustoupil krok dozadu, abych mohl vejít. Stále přemýšlím, koho mi připomíná.

„Nemusíte se zouvat,“ poněkud drsně přeruší tok mých myšlenek. Co je mu vůbec do toho, jestli se zouvám či ne. On je tu na návštěvě, já víceméně doma.

„To vám snad může být jedno“, namítnu zpupně, „jsem zvyklý se zde zouvat:“

„A nejenom zouvat, že? Myslím, že to vždy vezmete jedním vrzem – až do slipů, že?“

„No, co to má znamenat, co je vám do toho, kde se zouvám, svlékám či oblékám? Kdo vlastně jste? A kde je Tereza. Je to snad ještě její byt nebo ne?“ jsem řádně vytočen. A zmaten. Jenže v tom mi to došlo! To poznání mnou projelo jako blesk – od hlavy až k patě: vždyť je to jasné! Ta podoba! Nikdy jsem ve skutečnosti Terezky bratra Robieho neviděl, jen na pár fotografiích a to už je pomalu 20 let, ale čím déle se mu dívám do tváře, tím více jsem přesvědčen, že se dívám do tváře Tereze!

„Vy? Panebože, vy jste Robert, Terčin milovaný bratříček Robie, co s otcem zdrhnul do Rakouska! Ale proč jste tady? Stalo se něco Terezce? Mluvte! Mluvte už člověče, konečně konečně!“ zničeně usedám na židli v prostoru představujícím jídelnu. V mžiku jsem zapomněl na to, že jsem sem se šel původně s Terezkou rozejít! Cítím šílenou úzkost a dal bych nevím co za ujištění, že je Terka v pořádku a šťastná. Nemohu si nepřipomenout nešťastný začátek našeho vztahu… a Robert si mě prohlíží a mlčí, stále mlčí…

„Vy máte mou sestru stále ještě moc rád, že?“ to zní docela přátelsky, „nebo už jste snad i přišel na to, že ji dokonce i milujete?“ tak tohle už znělo velmi jízlivě.

Sláva, nemluví v minulém čase, ale stejně jen dokáži pouze přikývnout, v puse mám sucho, odvahu dál se ptát – ne tak tu prostě momentálně nemám. Sakryš, přece před ním tady nezačnu bulet?

„Co se dě…je?“ zlomí se mi hlas. Víc neřeknu.

„Nenáviděl jsem vás! Roky jsem vás nenáviděl a zvláště ty tři poslední. Ptáte se proč? Proč? Protože jste hajzl! Sebestředný hovado, milující jen samo sebe! Aspoň tak jsem si vás představoval, tak jsem si to myslel. Nechcete se napít?“ změnil najednou téma i hlas

„Ano, prosil bych.“

„Neproste! Vždyť jste tu doma, ne? Nebo aspoň se tu tak cítíte! Tu máte,“ podává mi vodu a pokračuje, „copak jste neviděl, nevěděl, jak se Terezka pro vás trápí? Jak vás miluje, jak čeká na vaše rozhodnutí, na vaše slůvko, snad i jen pohled by stačil a nechá všeho: kliniku, výzkum, rodinu a půjde s vámi kamkoliv, bude dělat cokoliv, jen aby byla s váma? Ne, vy jste to nejen neviděl, vy jste to ani nechtěl vidět! Vy jste si chtěl jenom tak 6x do roka užít s hezkou, s krásnou ženskou a pak zpátky hupky, dupky domů k mamině a dětičkám, co?“

Nejsem schopen nic říci. Cítím lítost, ale pomalu přichází i vztek: „Proč mi to ksakru nikdy neřekla? Už, jak emigrovala, tak jsem měl pocit, že preferuje Ivana, po revoluci se léta neozvala a ani pak o nás jako o dvojici nemluvila! Jednou na to přišla řeč – a než jsme se o tom mohli seriózně pobavit, tak to utla a již nikdy více na to řeč nepřišla!“

„Motáte všechno dohromady! Ivan byl její osud, ale ne muž pro ni. Jestli mi rozumíte. On byl idol, bůh, co všechno zařídí, krásný, veselý vtipný, nic není problém, život je nádherný, byl jako Ferrari, po kterém chlapi touží, ale nebyl to muž pro život. Když utekl, ztratil moc, vůli žít, nezhoubný nádor ho rozhodil tak, že se raději zbaběle zastřelil! Ožralej, jak zákon káže, protože se bál jít na operaci. Ale je dobře, že to udělal. Demence už na něj čekala za rohem a opravdu skončit tak, aby mu Tereza prala posrané slipy, to by byl smutný konec boha!“

„Nemáte vodku?“ využívám odmlku v jeho vyprávění. Prosím.

„Mám. A neproste furt o něco! Je v lednici… a nalejte i mně!“

Přináším panáky i džus: „Terezka už dneska nepřijde, že?“ ptám odevzdaně.

... pokračování příště...