80| Příběh sestřičky Terezy I. - díl 10.

V nepravidelně pravidelném rytmu tří měsíců se Michal setkává se svou studentskou láskou, která v rámci svého výzkumu tráví v Česku poměrně dost času. Jenže se něco děje - kontakty ustaly. A Michal přemýšlí o ukončení vztahu...

04 / 1997 (vysvětlující fragment)

Letošní lipský veletrh se mimořádně vydařil. Sluníčko trénovalo na léto - počasí jak ze žurnálu. V oblíbené sestavě 'čtyř mušketýrů' ... pojedli, popili, nafotili novinky i hostesky! Igelitky mají prospekty narvané k prasknutí! A díky sportovně založenému Lubošovi, jeho rychlému vozu a nové německé dálnici ... se předpoklad návratu kolem osmé jeví poměrně reálným. Což těší zvláště Michala. Oč dříve budou doma, o to déle bude moci být s Terezou. Kolegové na zadních sedadlech usnuli už v Německu - a pracovní rozhovor s řidičem Michala pohltil natolik, že ztratil pojem o čase.

'Zvukové znamení ohlásilo právě 20 hodin! Stanice Hvězda vysílá zprávy'. Michal pohlédl bočním okénkem ven právě v okamžiku, když auto míjí mega ceduli: 'Hlavní město vás vítá'! Za 10 minut už vystupuje před rodným domem ... loučí se ... a sleduje Lubošovu vypulírovanou 'iks-emu' tak dlouho, dokud nezmizí za obzorem. Přejde silnici a ... překvapivě nezabočí k blokovému vchodu. Pokračuje v přímém směru na parkoviště. Tam zkraje stojící tmavé auto problikne hlavními světly, Michal zkoriguje směr ... a už otvírá pravé, přední dveře, už si sedá na místo spolujezdce. Poté je slyšet zabublat dieslový motor a lidový vůz s cizí značkou takřka neslyšně vyjíždí z parkoviště  

08 / 1997

Končí prázdniny. Na tom by nebylo nic divného, končí každý rok. Jenže pro mě to znamená, že jsem Terezu neviděl od autosalonu v Lipsku! V červnu odletěla do Angoly. Kromě tradiční pohlednice o ní nemám žádnou  zprávu. Je ještě v Africe? Není? Žije vůbec? Nebo ne?

Po jejím 'comebacku', jsem měl těžké myšlenky, jak dál. Spálit za sebou mosty, rozvést se a odejít za svou osudovou láskou? Nebo naopak na ni zapomenout, žít v rodinném kruhu se svou hodnou ženou? Moc mi nepomohlo ani sepsání důvodů pro či proti:

Terka je hrozně hodná holka / Jenže Anička také.

Tereza žije především svou prací / Anna svou rodinou.

S Terezou jsme se značně odcizili / S Annou se dost hádáme.

Na Teri mám jen matné vzpomínky / S Ankou jsme 10 let.

S Terkou si rozumíme hlavně v posteli / S Annou v posteli jen spíme.

Jenže, v čí prospěch toto porovnání vlastně hovoří? Víceméně potvrzuje současný stav: Tereza je atraktivní přítelkyně, ale jak sama tvrdí, není rodinný typ. Jenže ... mohu snad bez jakékoliv pochybnosti říci, že jí současný stav vyhovuje? Vídáme se 1x či 2x za čtvrt roku: pomilujeme, zajdeme na dobrou večeři, popovídáme si: ona mi vykládá o své práci, které moc nerozumím, já jí o autech a dětech, které ani nezná. Druhá noc a zase loučení. Kdy se uvidíme? Nevíme, možná je to dnes naposled?! Jasně, pokud bych se pro ni rozhodl, jistě by zařídila můj odlet do Afriky! Ale co tam budu dělat? Chlastat, nudit se, střílet zebry … a podle potřeby ji obšťastňovat? Není to málo? A mám snad vůbec právo chtít více? Mám právo ji limitovat poté, co si vybojovala svůj sen? Ne, myslím, že nemám. pokud by mi nevadilo cítit se jako příživník, hochštapler a primitiv!

Aninka je výborná žena mající dnes svůj myšlenkový obzor limitovaný potřebami členů naší rodiny, především potřebou nás živit a udržovat v čistotě. Občas zajdeme do divadla, na koncert a 2x do roka vyjedeme  na výlet. Tak to má být. Tak je to zřejmě správně. Jenže, co city? Láska? Milování? Bohužel to už se zdají být jen prázdná slova a my nějak nemáme potřebu je naplnit. Opravdu to tak má být? A musí to tak být?

Mrknu na hodinky ... je poledne. Na salonu, jak je o prázdninách obvyklé, není ani noha. Povzdechnu si a vylovím z kapsy klíče. Odemknu skříňku po své levici, hluboce v ní zašátrám a vytahuji patrovou bonboniéru. Jo, čokoládu já mohu konzumovat kdykoliv a v jakémkoliv množství. Nicméně, teď mě nehoní právě mlsná, jak by se mohlo zdát – v krabici je uloženo vše, co má vztah k Tereze. Vlastně je to smutné. Známe se od zimy 82, když jsem se vracel z hor a došlo k té nešťastné události u nich v nemocnici – to máme 15 let! Půl roku jsme spolu žili, poslední 3 roky se vídáme pár dní v roce… a vše, co z tohoto osudového vztahu mám, leží teď přede mnou v krabici od pralinek: pohlednice měst, která Terka navštívila, 3 přání k narozkám, 6 fotografií Terezy vč. momentky na řidičák, 2 fotky společné, pár vstupenek z kina, skleněné, rudé srdíčko, dva kaštany (doktorka a docentka = věří na zázračnou moc uzdravení), šupina z vánočního kapra – to je zase moje pověra o penězích, hrací kostky a pár lepicích papírků, které si lidé lepí na ledničku, aby nezapomněli koupit mléko či vyzvednout dítě ze školky!

Ne! Naše vzkazy jsou jiné, např: „Jak přijdeš z noční, tak se ke mně přitul!“ a dodatek: „Tulím se, ale nejsem schopna tě vzbudit! Ses napil odvaru z makovic?“ Vlhnou mi oči, kapky stékají po tvářích. Najednou mám silný a silně nepříjemný pocit, že se něco stalo. Že Terezku už nikdy neuvidím. Není mi moc dobře.

Asistentka Jana se vrací z oběda, doprovázená svitou mechaniků. Většinou blbnou a laškují – jsou holt mladí, jenže proč jsou dnes tak zaražení? Zavírám krabici a s nuceným úsměvem se ptám: „Co se stalo, Janinko? Nezbyl na tebe oběd nebo si ho už fakt musíš vzít?“

Podívá se na mě smutně a s povzdechem dlouhým až na dvůr jen vzlykne: „Princezna Diana je mrtvá. Uštvali ji novináři…“ a dál už nic. Jen pláč. Paradoxně se mně ulevilo. Vzhledem k mým předchozím pocitům jsem čekal něco jako pád letadla s českou lékařkou na palubě. To je zas dneska den!

... pokračování příště...