72| Příběh sestřičky Terezy I. - díl 2.

Michalův návrat z hor překonal ta nejhorší očekávání - přišel o svoji dívku, o svoji lásku. Po ztrátě vědomí a lécích na uklidnění vyspává, pod patronátem sestřičky Terezy, na příjmu Centrální nemocnice. Ovšem je čas už vstát!

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ – ŽIVOT PO SMRTI…

Probouzím se v bílé místnosti. Je tu ticho a nikde nikdo. Ale ne, tamhle u stolu sedí nějaká žena. V bílém plášti, silnější postavy, v předdůchodovém věku. Nečekaně rychle otočí hlavou, takže už nestihnu zavřít oči. A už ji slyším, jak volá: „Terko, už se ti vzbudil!“

Kdo je Terka? Ale tu já přece znám! To je ta hezká a hodná sestřička z příjmu! Už je u mě: „Dobrý večer, jak se cítíte Michale?“ ptá se.

Jak to, že zná mé jméno? A proč tady ležím? Jsem snad nemocnej?

„Můžete se posadit?“ slyším další dotaz – no vlastně skoro příkaz.

Pomalu se zvedám a spouštím nohy dolů. „Jo, můžu … už sedím. Ale mám žízeň!“

„Udělám vám kávu, zatím prosím, vypijte tu vodu. Celou sklenici! A tady vám sestra Magda posílá svůj skvělý, švestkový koláč!“

„To jste se moc nenapil,“ říká, když mi přináší kávu a pokračuje, „a jezte prosím! Pomalu, ale jezte. Já sedím za rohem, stačí zavolat,“ instruuje mě s úsměvem, než odejde, sestřička Tereza.

Rozhodně se nebráním její péči. Nakonec i ta protivná Magda zřejmě nebude tak zlá … když mi dala svůj koláč. Švestkovej! Nechápu, kde v únoru sehnala švestky? Snažím se této záhadě přijít na kloub stůj co stůj. Vytěsnila z hlavy všechny mé myšlenky na Lenku a zřejmě pod vlivem opiátů opět usínám.

****

„Haló, pane Michale! Vstávejte, už musíte jít domů! Jak se cítíte?“

Co se děje? Kde to jsem? V nemocnici? A proč? Nedokáži se vrátit do reality. Ale tu usměvavou sestřičku přece znám! Poslala mě na operační sál za Leničkou. A kde je vůbec Lenka? A sakra! Už jsem si vzpomněl, rázem jsem v realitě…!

„Sestři, mně je blbě … mně se chce … budu zvracet!“ a nelžu! … Až pak mi všechno dochází, události se mi skládaj v hlavě jako puzzle: Lenička umřela, pak kolaps na chodbě, obličej, co se mu líbí moje jméno – nejspíš doktor a … sestřička se švestkovým koláčem!

„Sestři, nevíte, kde se dají sehnat v únoru švestky? Jako do koláče, myslím?“

„Švestky? No, snad zavařené nebo… nebo zamražené! A proč tě zrovna tohle zajímá, je ti dobře?“

„No já jen … kvůli tomu koláči…“ mumlám si pod vousy.

„Mám vám zavolat doktora? Jak se cítíš?“ kombinuje sestřička profesionální vykání s pozicí starostlivé kámošky, sestry, matky – ženy a … zkoumavě si mě prohlíží.

„Tak z kompotu, říkáte! Jak jednoduché,“ jsem předchozí odpovědí hluboce zklamán. I když opravdu netuším, proč zrovna teď řeším skladování a distribuci švestek. Jako by to byl nejpalčivější problém dnešního světa. To tedy fakt netuším. Blbý švestky! A ještě k tomu zavařený!

****

Prý se jednalo o posttraumatický únikový stav, kdy mozek hledá alternativní aktivity, aby se nemusel zabývat negativním zážitkem, v tomto případě nečekaným odchodem blízké osoby. Nebo něco v tom smyslu mi později říkal doktor. A měl pravdu, po vyřešení švestkového problému už myslím zas jen na Léňu. Jsem ale furt dezorientován v čase i místě. Nevím, co mám dělat. Nevím!

LÁKAVÁ NABÍDKA

Naštěstí je slečna Tereza nejen moc vlídná a moc hodná a moc krásná a moc milá sestřička, ale také praktická dívka: „Michale, vím, že ti je zle na duši i na těle, a nějaký čas to bude spíš horší, než lepší. A věř mi, že vím, o čem mluvím – v tomto případě je čas opravdu jediný lékař, který zahojí i ty nejhlubší rány na dušičce. Teď ale musíš jít domů, najíst se a spát! Kde bydlíš? Jestli chceš, tak tě doprovodím, ano? Můžeš vstát? Opři se o mne a pomalu se postav, prosím…“

„Jo, to půjde … snad jo,“ a opravdu vstávám a sestrou Terezou navigován a podpírán se pomalu šourám k východu z nemocnice.

„A jaktože máš Terezko, čas ty? Copak nemusíš být v práci?“ ptám se už venku … poněkud nesmyslně.

„Tak za prvé: už mám po službě … kterou jsi u mne na recepci z velké části prospal … a za druhé péči o bližního svého mám přímo v popisu práce,“ usměje se Tereza. Ale jakoby si uvědomila nevhodnost úsměvu – hned ‚nasadí‘ svou starostlivou tvář a táže se: „Míšo, copak ty opravdu ještě nemáš hlad?“

„Kolik je hodin?“ záměrně neodpovídám na její otázku. Ani nevím, jestli mám hlad a nechce se mi o tom přemýšlet. Vlastně ano, mám hlad, naposledy jsem měl na horské chatě párek … k snídani a teď je kolik? Sedm večer? Zřejmě ano, když má Terezka po službě, sestřičky dělají dvanáctky od šesti nebo tak, ne? Ale co s ní, zpracovává můj mozek (po švestkách) nové téma. Nevím: je na mě hodná jen z profesionality? Anebo jsem jí snad ‚padl do oka‘? Tak to ale přece nejde, tak to nefunguje! Nemůže!!! Moje přítelkyně, má láska, milenka, pampeliška není mrtvá ani půl dne a já bych se měl pokoušet o jinou? To opravdu nejde! Anebo snad ano?

****

... pokračování příště...