38| Půl století spolu...

Když se s někým znáte skoro 50 let, je možné předpokládat, že znáte jeho datum narození. Myslím, že srpen. Hmm, je září! Tak letos jsem to opět nedal! Promiň brácho, kamaráde .... lepší to už těžko bude :-(

Září 69. Můj 1. školní den. Den, který mě nenaplňoval nadšením již dlouho dopředu. Nesnáším nová prostředí! Do třídy jsem byl vtažen a usazen do první lavice u okna jenom díky spojenému úsilí paní učitelky, vlastní matky a školníka. Tímto potupným aktem, doprovázeným mým nepřeslechnutelným křikem, jsem nakonec uznal svou porážku a počal se smiřovat s tím, že v této školní  budově strávím svá nejlepší léta.

„Co tak řveš magore?“ obořil se na mne soused, skrček o hlavu menší. Z lavice mu trčela právě jen ta hlava. Chvíli jsem zvažoval, zda mu mám vlepit facku – ale jsem pacifista, kecálista a … srab. Usoudil jsem, že risk neznamená vždy zisk. Neriskujíc tedy odvetný úder jen hodně opovržlivě odpovím…

„Sám seš magor, magore! Je to 1x za život, tak si to užívám.“ Když pochopil obsah mých slov, postavil se a vlepil mi facku! Nezvolil však správný čas k útoku.

„Ale chlapci, co to vidím? Snad se tu nebudete prát jako divá zvěř?“ táže se učitelka, zakládající si zřejmě na tom, že už ji, nedlouho před důchodem, z klidu jen tak něco nevyvede. A hned si také odpoví.

„Ne, vy se tu prát nebudete! A víte proč? Protože nejste divoká zvířátka. Vy jste přece ode dneška školáci! Budete chodit do této hezké školy, do této pěkné třídy, kde se budete se učit číst, psát a počítat. Stanete se zapálenými jiskřičkami a v páté třídě ještě zapálenějšími pionýry! Někteří z vás pak půjdou do učení, jiní na střední školy. To už budete nadšenými svazáky! A až se vyučíte, vystudujete … někteří z vás jistě i školy vysoké – stanete se mladými komunisty, nositeli míru a blahobytu pro všechny občany naší krásné, socialistické země! Proto si teď podáte ruce, omluvíte se a budete si dobrými kamarády! Pochopili jste mě?“

Slov řekla učitelka mnoho. Ani jeden jsme nevěděli, co vlastně máme pochopit – facka už byla zapomenuta. V tom se ozval ze zadní lavice potlesk. Tleskající muž i žena povstali a přešli k tabuli. Muž hovořil jenom chvilku … řečí, které jsme nerozuměli. Jeho slova nám pak přeložila tleskající paní: ona i soudruh ze Sovětského Svazu nám přejí hodně dobrých, socialistických učitelů, hodně sovětských přátel, pilné poznávání sovětských znalostí a hlavně … se máme brzy a pilně učit sovětsky, teda rusky! Abychom mohli společně se sovětskými pionýry bojovat za mír a šťastný život všech dětí na celém světě. Pak si oba ještě jednou zatleskali a odešli.

Po jejich odchodu stála paní učitelka hodnou chvíli otočená bokem ke třídě a dívala se z okna. Pak si utřela oči a pronesla několik vět, jejichž obsahu jsme už nerozuměli vůbec!

„Jiříku, Michale, posaďte se a poslouchejte. Teď mě všichni poslouchejte! Paní inspektorka měla pravdu! Musíte se hodně učit… protože jenom chytří lidé tvoří chytrý národ. A jenom chytrý národ se může ubránit útokům svých nepřátel. Jenom chytří lidé vědí, že není pravdou vše, co se jako pravda tváří, jenom oni vědí, že pravdu musí hledat! A až ji naleznou, mají za povinnost ji šířit dál. Teprve potom nám svitne naděje, že si budeme moci opět vládnout sami, že nám bude v naší malé, krásné, okupované zemi zase dobře! Nesmíte se mezi sebou prát, to by oni chtěli! Vy musíte, jako Svatoplukovy pruty, držet pevně při sobě!“ řekla a sedla si ke klavíru. Hodinu zakončila zpěvem československé hymny.

S Jirkou jsem neseděl dlouho. Já jsem rostl a posouval se dozadu … on v 1. lavici zůstal. Ne, že by nerostl – rostl, jenže pomaleji. Nefackovali jsme se, ale ani spolu zvlášť nekamarádili. Byli jsme rozdílní: on všesportovní talent a dítě ulice … mým zázemím byly knihovna a výtvarný ateliér. Tak jsme si ‚nepřekáželi‘ po 4 roky. Poslední den ve 4. třídě byl mým posledním dnem na staré škole. O prázdninách jsme se stěhovali na Severní sídliště, což znamenalo, že mě v září bohužel, čeká nový kolektiv. A také jistotu, že od Jirky již nikdy nedostanu facku!

Září 1973. Zaspal jsem! Bez snídaně běžím do školy, schody vybíhám po dvou a na konci chodby otvírám dveře s tabulkou 5. B. Školní rozhlas právě přenáší projev ministra školství. Proto učitelka pouze mlčky ukáže na volné místo v 1. lavici u okna. Ještě ani nedosednu, když slyším…

„To si neumíš natáhnout budíka, magore?“ tak to je nečekané přivítání! Má ruka automaticky nabrala směr k hlavě drzouna … leč vzápětí se zastavila. Zažívám šok! Zírám totiž do tváře malému Jirkovi!

„To se mi snad jenom zdá! Co ty tady děláš… magore?“ Nadávka už samozřejmě postrádala původní razanci, bohužel zazněla příliš hlasitě. ‚Souška‘ učitelka, jen 2x třepla rukou a už jsme stáli každý v jiném rohu třídy. Naštěstí ministerský projev brzy skončil a klatba byla bez dalších proslovů zrušena. Po vyučování jdeme každý domů a … přece stále spolu! "Krutí brko!  Copak teď opravdu bydlíš jen dva vchody ode mne? To se tě už opravdu nikdy nezbavím?“ stále žasnu!

Ne, Jirky jsem se nezbavil … dodnes! Dotáhli jsme to spolu až do devítky. Padla i další facka! Dokonce na ‚sovětském území‘ v Milovicích, kde sovětští ‚soldáti‘ zbudovali kromě kasáren i městečko pro rodiny oficírů. A s jejich dětmi – sovětskými pionýry, jsme se družili. Právě tak, jak nám to přál sovětský soudruh první školní den! Ne, neměla by z nás paní učitelka radost. Jenže … my v tom politiku nehledali a vlastně ani neviděli. Družba – to byly výměnné akce: u nich jolka, u nás akademie, u nich kino, u nás divadlo, trocha sportu, něco málo tance. Ruské pionýrky nebyly moc hezké, takže se víc družíme s těmi našimi, českými.

Vztah graduje na střední: společné brigády, taneční, navzájem se hostíme na svatbách. Později se setkáváme jako rodiny, naše dcery si spolu hrají – naštěstí bez facek, naše ženy spolu ‚kafíčkují‘ a klevetí! Pár let poté se zase vzájemně ‚utěšujeme‘ po rozvodech… energii a vztek si vybíjíme v krutých bowlingových kláních. A slavíme kdeco, narozeniny, svátky, nový i starý rok, výročí svá i dětí, křest mé knihy… a když už fakt není co, tak bereme za vděk i sobotou!

Září 2019. Právě uplynulo 50 let od naší 1. facky. Nejsme už nejmladší, už jsme tím parchantem jménem ‚život‘ docela dost otřískaní, nemocní a protivní… Oba jsme zůstali sami a oba už sami zůstaneme.

Září 2029. Sestřička tlačí můj vozík do mírného stoupání k ubytovací části LDN. Doufám, že budu na pokoji s někým slušným … a že budu mít postel u okna! Tak první předpoklad nevyšel … postel u okna je už obsazena nějakým dědkem. Spí? Ne, už se otáčí … už slyším jeho chrčivý, jízlivý hlas:    

„Kde se zase tak dlouho flákáš, magore jeden! To ti věčně musím držet fleka?

„Sestřičko, dovezte mě, prosím k tomu parchantovi u okna. Přivítáme se … jo tak na půl metru, to bude stačit.“ A když se tak stane, napřáhnu se … a prásk … ta sedne!!! A budeme si kvit! To bude moc príma pocit! Vlastně se na to už těším!

****

Jiří, dodatečně všechno nejlepší k narozkám. Máš u mě dárek! Nechám tě vyhrát v bowlingu, ať zase jednou prožiješ ten úžasný pocit vítězství!