Proč jí vzkaz z konce blogu nepředám osobně, tedy ústně, v úterý na slavnostním obědě. Důvody jsou dva: za prvé mi to přijde o fous slavnostnější a třeba někomu pomůžu vyjádřit i jeho pocity.
Děti. Cynik podotkne, že jejich výroba je nadlouho jediná, příjemná čtvrthodinka. Pak je ještě 8 měsíců klid … a potom to vypukne! Pouhý měsíc mám na přípravu dětského pokoje – je třeba vymalovat, koupit a složit nábytek s pohádkovými motivy – ale pozor kočárek a postýlku ne dopředu - nosí to prý smůlu. Pak ještě zavěsit lustry, závěsy (snad nebude dítě astmatik nebo alergik – ale co, čistička už zkušebně špiní čerstvě vymalovanou stěnu). No a také je nutno našim fenám vysvětlit, proč už nemají vlastní pokoj a místo toho je v noci nutíme zalézt do psí klece na chodbě. Časem však pochopily, že je to jediné chráněné místo před mládětem člověka. Ale všeho do času.
Začátkem 2. měsíce roku ´08 jsem koupil nové auto a zajel si pro ten fialový uzlíček do Ráje! Skutečně, kdo nevěří, ať tam běží; porodnice se opravdu nalézá v okresním městě, v části zvané Ráj. Dcera je i v dospělosti rychlá jak blesk (jasně, s výjimkou domácích prací), takže na svět přišla dříve, čímž mi termínově narušila oslavy svého narození. V práci po mém návratu už byla jen má kolegyně – přesto jsme mrňouse ve trojku (s jejím Radimem) zapili poctivě. Nutno ještě dodat, že mezi konzumací (především kapalných potravin) a neustálým opakováním odpoledního zážitku na porodním sále, jsem projel adresáře mých mobilů a každému jménu, jež mi bylo alespoň krapet povědomé, jsem sděloval tu úžasnou novinu, že se dnes na severu narodilo geniální dítě, jež bude excelovat prakticky ve všech oborech lidské činnosti, sport a kulturu nevyjímaje. Takže by nebylo vod věci s časovým předstihem rezervovat nějaké ty medaile. Do domovů řady kolegů jsem se objednal nazítří na návštěvu – o čemž jsem druhý den večer, kdy jsem se probral do jednoduššího, komunikativního stavu (hm, co, jo, ni...), však neměl tušení. Ale třeba technik si nečekaně bohatou večeři (chlebíčky, 1hubky, klobásky apod.) uprostřed týdne, když původně očekával spíše krupici, nemohl vynachválit.
Jasně, popsat zážitky s dcerou, by vyšlo zřejmě na knížku, třeba se ještě někdy hecnu, ale dnes ji chci popřát k narozeninám šestnáctým. Na vysvětlenou ještě dodám, že jsme zhruba před 11 lety s dcery matkou, tedy mou partnerkou, pochopili, že 3 kohouti na jednom smetišti se jen těžko snesou a tak jsem se v zájmu klidné výchovy dítěte, přemístil na smeťák vedlejší. Dohodl se na finanční participaci, sudých víkendech – náš vztah již není partnerský, ale také ne nepřátelský, řekněme spíš oboustranně výhodný.
Tak šel čas, je tu období tornád, čistících především mou peněženku: Sv. Mikuláš se stavil na kafe už v prosinci, na dřezu po něm zbyl účet – laskomin nejmíň pro půlku třídy. Ježíšek – jenom se narodil, už do něj cpou prachy horem - dolem, no a po přivítání nového roku tu jsou narozky maminky i dcery. Pochopil jsem, že lepší rozdělení dárků (dospělým kořalku, dětem čokoládu resp. čokoobal na uschování peněžního daru) už nevymyslím, když dcera mě překvapila otázkou: „Tati, nemyslíš si, že by syn boží už mohl vkládat peníze do skleněných obalů?“ Někdy chápu docela rychle, takže vím, že letos je již očekáván šampus „dospělej“! No a tak balíc dceři její 1. oficiální alkoholickej nápoj, upadl jsem do stavu člověka, jenž se probudil po 16 leté hybernaci a poté si uvědomil, že k němu na víkend již nechodí mrně, dítě, holčička, mimčo - které nečeká, co připravím k obědu a jakej vymyslím program. Ne, ke mně chodí 15 (16) letá dívka, studentka vícejazyčného gymnazia, která do půlnoci dělá testy a přípravy v ne mateřštině … a pak do x hodin? sleduje v angličtině nebo španělštině filmy či seriály. Kdy jde spát – netuším, to já už mám půlku odspanou. Ráno, chci říct v poledne mi uvaří kafe + já pak mám cca hodinu na to, abych ji zaujal tématem (kvíz, hra, telemost) – poté zaleze do pelechu a už tady není. Fyzicky sice ano, ale jinak (se sluchátky na uších) je v už v jiném světě. Nekomunikuje, odpovídá mi jednoslabičně a vždy jenom na 1 otázku, čímž mě vytáčí do běla. V neděli odjíždí „domů“ což už není přes ulici (sousední město je 20 km) a já? Já jsem najednou sám, je mně smutno, a přes mé rozčilování ohledně nádobí a (ne)pořádku se už těším na její další příjezd. Kdy to bude? V lepším případě za 14 dnů, v horším za měsíc. Nebo...
Takže moje dcero! Já ti tímto (kromě tradičního přání) slibuji, že už tě nebudu peskovat za věci nepodstatné (jako je čisté nádobí, neustlaná postel…), že tě nebudu nutit do věcí, jež nechceš dělat, že se k sobě budeme chovat jako rovný s rovným, že budeme ústupky činit oba a tento dospěláckej, bublinkovej nápoj budiž stvrzením faktu, že tu jsou už dospělí, zodpovědní lidé, kteří se vždy dohodnou, navzájem si pomohou a můžou se na sebe spolehnout. Tak na zdraví! „Mnoga ljeta, mnoga ljeta, mnoga ljeta živijó, živijó … živijó!!!
