Námět na příběh dodala kamarádka. Patří do kategorie "próza - povídky" , počítejme proto s literární zkratkou a fantazií ... Smyslem je snad úvaha, zda je nutné striktním dodržováním předpisů dostávat občany do pozice bezmocných..
Nové Město je z 90 % tvořeno sídlištěm ze sedmdesátých let. Tedy z doby, kdy auto měla zhruba každá třetí rodina – a už tehdy tu nebylo parkovacích míst zrovna nadbytek. Těžko popřít fakt, že po revoluci vzrostl 'motorových miláčků' dvoj či spíše trojnásobně. A je tu problém. Přichází nenápadně, plíživě ... jako rakovina: nejdřív jsem to zažil jen pozdě večer, později i odpoledne a dnes? Je tu i po ránu! Po mně ho zažívá každý pátý, pak třetí … vlastně každý řidič! A co vlastně? Šok! Šok, který se dostavil poté, když jsem nedokázal zaparkovat SVŮJ vůz v blízkosti SVÉHO bydliště ani po půlhodinovém pojíždění po sídlišti! Zoufalých řidičů, neváhajících zaparkovat i tam, kde by jim to ještě před týdnem připadalo absolutně nemožné: na chodníku, na trávě, ve vjezdu, v křižovatce, v druhé řadě u popelnic i jinde, přibývá geometrickou řadou!
Proto byla Jiřina příjemně překvapena, že našla místo k zaparkování (na příjezdové cestě ke škole, blízko svého bytu), ještě v neděli v půl desáté večer! Předchozí řidič zřejmě odjel na noční. Fajn! Jiřka si ještě zkontrolovala, zda je kolem vozu dostatek místa pro projetí zásobovacích aut, probudila obě děti... a už všichni spěchají domů. Zpozdily se a to ještě zítra vstávají dřív...
... ráno je Jiřina nervózní. Zaspala a ani dětem se nechce 2x vstávat. Všechno jí padá z ruky, vypadá to dnes na ‚den blbec‘. Proto si moc přeje, ať už jsou v autě, ať už jsou děti ve škole a hlavně, ať už je ona ... v práci! Předává dnes zákazníkům 3 nové vozy! A první už v osm hodin. Zákazník je netrpělivý, hned odjíždí do Prahy! Nemá ráda taková rychlá předání: „Auto není rohlík a ... všechno chce svůj čas,“ říkává s oblibou.
Konečně vyšly, přebíhají dětské hřiště ... a už jsou u auta. No, to snad ne! Jiřina nevěří svým očím! Ještě nikdy neměla ‚botičku‘. Měšťáci znalí problematiky, stav na sídlišti víceméně tolerují. Mnozí tu též bydlí a ... také nemají, kde parkovat. Tak proč zrovna dnes? A proč vůbec? Vždyť nikomu a ničemu nebrání! Jen malou útěchou jí může být, že v tom není sama, stejně vyzdobených aut je v ulici nejméně pět? Pane Bože, co je to tu za razii?
„Mami, máme něco na kole! A polepený sklo!“ hlásí dcera nešťastné matce. Ta už volá na udané číslo… sakra… obsazeno! Volá znovu… a znovu… Konečně! Žádá o rychlé vyřešení stavu. Je zvyklá řešit problémy pragmaticky, bez okolků. Jenže to nevypadá, že by se muž na druhém konci drátu (vlastně, dráty už nejsou, že) kvůli hysterizující ženě zrovna přetrhl, ale nakonec slíbil, že chlapce pošle: "Cóó? Jó, jasně, že přijedou brzo!" babo jedna protivná. A v duchu si nepříjemný rozhovor ještě dohrává: když tak spěcháš, tak se nauč parkovat.
‚Brzo‘ je ovšem relativní pojem. Jinak ho vnímá do práce spěchající žena, jinak otrávený policajt ve službě. Je pravdou, že startovní pozice pro jednání není zrovna ideální.
Městští policisté přijeli za 7 minut – pro ně bezvadný čas, pro ni nekonečně dlouhá doba.
„Pánové, kde jste tak dlouho? Strašně spěchám, musím do školy a za půl hodiny mě už čekají klienti…“ nezačala Jiřka kontakt s úřední mocí zrovna nejlépe.
„Tak se zklidníme paninko, ano? Když máte čas na páchání přestupků, je třeba mít čas i na jejich řešení!“ promluvil nejvyšší ze tří policajtů. Město má zřejmě přebytkový rozpočet – na odstranění jedné ocelové zábrany vyšle najednou 3 příslušníky. 3 chlapi proti jedné ženě a dvěma druhákům – no, tak to je fér, ne? Přece 3 : 3!
„Teď mlčte, paní! Teď budeme mluvit my! Po sdělení obvinění se budete moci vyjádřit!“ přidal se druhý příslušník.
„Pánové, nevím, jestli jste mi dobře rozuměli, ale já opravdu spěchám a navíc si nejsem vědoma žádného přestupku. Provozu nebráním… prosím, sundejte si ta železa a umožněte mi odjet!“ snaží se (ze svého hlediska) o slušnou domluvu žena.
Takže znova paní, předložte nám občanský a řidičský průkaz, doklad o vozu a pojištění…“ vrátil se do hovoru první, podle hvězd na výložce zřejmě velitel.
„A mlčte!“ dodal poslední, trpící zřejmě tím, že ještě nic neřekl.
„Jaké, že to chcete doklady?“ nedokázala si vzpomenout na všechny policejní požadavky Jířa, „pojistku snad nepotřebujete?“
„Vy se odmítáte legitimovat paní?“ zachrčel prostřední policajt. Chlapec začal plakat. V ženě se probudila lvice, chránící svou rodinu. Děvče usilovně přemýšlelo, jak by mohlo mamce pomoci – tak koplo, vší osmiletou silou, malého fízla do nohy!
„To je… no to ale je útok na veřejného činitele, paní! To si teda pěkně vypijete!“
„Tak a dost!" v Jiřině bouchly saze. Vztek a současně bezmoc otevřela cestu jejím ústům: "Vážení, nemám na vás čas! Odemkněte tu botu nebo volám policii! To je omezování osobní svobody! Za 20 minut od zavolání mi nejste schopni ani říci, co jsem provedla! To je šikana! A vy tu jste pánové, placeni z našich daní pro nás, ne my pro vás! Máte pomáhat, nikoliv buzerovat! A vozit si tři zadky na jednu pitomou botu! Kurnik, sundáte už ji z mého osobního vlastnictví? A neopovažujte se vztáhnout tu vaši pracku na mé dítě!!!“ zuří Jiřina čím dál víc.
„Drž hubu,“ říká velitel malému, „ a vy paní chytrá, to máte dnes za 2 000 za neoprávněné parkování v obytné zóně mimo vyznačené parkoviště. Souhlasíte s přestupkem? Jste ochotna uhradit pokutu na místě?“ ptá se s jistou dávkou jízlivosti městský orgán.
O Jiřinu se pokouší mrákoty! 2 tácy za blbé parkování na debilním sídlišti, kam se auta prostě už nevejdou? Co je tohle za město? Už abych z něj byla pryč (za měsíc se stěhuje)!
„Cožééé?Jste se zbláznil! Takové peníze! A za co?“
„Špatně slyšíte? Za parkování!" s gustem si přisadí malej.
„No, pokud jste ochotna zaplatit hned, můžu vám to snížit na 500 kaček, teda korun, co vy na to, paní ehm, Henkl... Henklová?“ trápí se s jejím nesklonným příjmením ... a připouští nižší sazbu velitel. Zřejmě si uvědomil, že by v případě její stížnosti maximální sazbu nezdůvodnil. A představa dalšího jednání s touto ženou? Ne, to spláchne raději tím pětikilem. I tak je to dost.
„Je to hnus a sami si doplňte, jak se říká lidem hnusy konajícím! Sami dobře víte, že tu není kde parkovat, zneužíváte situace. Víte, že spěchám, stresujete mne i mé děti! Tady máte tu pětistovku, zadavte se s ní ... a sundávejte ten cirkus z mého vozu. Já si ještě rozmyslím, zda na vás nepodám stížnost. A odpoledne k vám přistavím auto na odstranění té vaší idiotské nálepky z mého skla!“ pronese Jiřina svou "závěrečnou řeč", vytrhne konsternovanému prostřednímu ‚chrániči a pomahači‘ z ruky své doklady, pohledem překontroluje připoutání dětí, nasedne do vozu a startuje...
"Ježíši, stůjte Henkelová! Ještě moment ... chlapi, sakra, fofrem stáhněte tu papuči! Poškodí si káru a ještě nám to dá k úhradě!"
"Šéfe, hotovo!" zařve malej. A ani Jiřina není hluchá ... zbytečně moc protůruje motor a s efektním protočením předních kol vyráží kupředu. Zůstal tu po ní jen pach směsi motorových spalin a seškvařené gumy.
