30| Trable s nájemníkem

Je príma mít známé, je lepší mít kamarády. Neva ani kamarádky :-). Onehdá jsme se sešli se dvěma ... pokecali u piva, padl dotaz: "Ještě píšeš?" Odpověď: "Už ne!" Žádost: "Napiš pro nás - o nás!" Tak jo, máte, co jste chtěly!

Jasně, mobil zazvoní vždy v okamžiku, kdy jej nemohu zvednout. Jako například teď, když se chystám vystoupit z tramvaje: v každé ruce tašku, kabelka mi sklouzla z ramena, nohama měním těžiště svého drobného těla a úpěnlivě se snažím vybalancovat brzdící fázi vozidla. Ne, tak teď mobil opravdu nezvednu! Jenže zvědavost mi nedá, abych si totožnost volajícího neověřila hned na zastávce. Aha, Lenka – bývalá spolužačka a od neděle moje nová sousedka. Buď se mi chce pochlubit zařízeným bytem anebo je zvědavá, jak dopadla má dnešní snaha o ukončení soužití či spíše soužení s mým podnájemníkem Tomášem. No tak dobrá, stavím se u ní, kafe si dnes opravdu zasloužím – jen hodím tašky domů.

No, to snad ne?! Ne! Nééé! Copak má bytová kalvárie nikdy neskončí? Jak zase tohle Tomáš dokázal? Vždyť nemá klíče od bytu! Po vstupu do předsíně se ocitám na staveništi či spíše zbořeništi! Na zemi cihly, omítka, všude prach!. Kde se tady ten čurbes vzal? A co tu sakra, dělá Lenča?

„Ahoj Mirko! Volala jsem ti.

„No, ahoj Leni! Vím, byla jsem v tramvaji – ale co děláš v mé předsíni ... a proč je tu takový binec? A jak ses sem dostala?“ ptám se. Už vlastně zbytečně. 

„Vidíš, ne?“ povzdychne si Lenka. Nu mou otázku dává jasnou odpověď otvor ve (společné?) stěně o rozměrech zhruba metr na metr dvacet!

„Leni, tos nemohla vydržet, než přijdu. To musíš hned ke mně kopat tunel?“ snažím se o vtip, ale černej humor není mojí parketou.

„Věšeli jsme zrcadlo do niky,“ snaží se vysvětlit Lenka důvod spouště okolo.

Nika vznikla přezděním dveří v předsíni cihlou na kantku (tedy na plocho, či jak to říct česky). Tím z původního bytu vznikly dva menší.

„Dobře, chápu, tvoji touhu vidět se v zrcadle, ale nechápu, jak chceš TO zrcadlo na TU díru připevnit. TO ti prostě držet nebude!“ sarkasmem přemáhám vztek, bezmoc a pocit, že se musím každou chvíli zbláznit.

„Miruš, to já vím taky, zase tak blbá nejsem! Jasně, že díra nebyla záměrem. Ta vznikla jako důkaz zednického šlendriánu," snaží se o vysvětlení.

"No?"

"No nic. Byl u mě na návštěvě spolužák Michal… jo, ten z Moravy ... tak jsem ho zneužila. Pracovně, samozřejmě: ať mi klepne twenty háček na to zrcadlo."

"A dál?"

"Bouchl do stěny poprvé, pak podruhý a potřetí mu už kladivo projelo dírou … a jak to nečekal – ztratil stabilitu a propadl se až k tobě!"

„Michal, hmm… ten blogař? A proč se rve do činností, na které nemá? A vůbec ... kde je teď, náš hodinovej bourač?“

„Vzpomněl si, že má něco neodkladného a už ho nebylo. Popravdě, on se do toho zase tak nehrnul, to jsem ho tlačila spíš já, uplatila jsem ho polívkou a bagetou z práce."

„Cože? Hrdina nám zmizel? A co já tady s tím rumištěm?“ mám po náladě. 14 dní jsem dávala byt a především pokoj do pořádku. Po posledním nájemníkovi! Tomáš vypadal moc sympaticky: nabídl mi trojnásobnou kauci, pomoc při úklidu, vlastní internet ... dušoval se, že už nekouří a alkohol jenom sporadicky. Nepožadoval možnost návštěv, nebyl hlučný, dle svých slov velmi pořádný – zdálo by se ideál!

Realita? Kauci nikdy nesložil, nikdy nic neuklidil, ani ten pověstný koš nikdy nevynesl! Internet napsal na mne a nezaplatil ani korunu. Nekouřil (což by mně tolik nevadilo, sama kouřím jako fabrika), rovnou hulil, trávu a nemyslím, že by to byl jedinej fet, kterej by se u něj našel. Ale fakt nepil. Přesněji řečeno – on rovnou chlastal! S kámoši, které měl u sebe nakvartýrované obden! Jak se ožrali, nevěděli o sobě. Na záchod se moc neobtěžovali a kuchyň? Tu zapálili jenom 2x! Dnešním zápisem na policii a jednáním na byťáku je definitivně ode mne odhlášen a doufám, že i definitivně zmizel z mého života. A teď si přijde Lenka se svým bouračem!

„Miruš? Víš, co mě napadlo?“ přerušila Lenča mé rozjímání nad nespravedlivostí světa.

„Vím! Mě to napadlo taky: díru tu necháme, začistíme kraje … a budeme mít k sobě blíž, co?“

„Tak to nás napadlo všechny tři to samé,“ směje se nám za zády Michal vlekoucí ohromný pytel čehosi, „nemysleli jste si snad, že zdrhnu od nedokončené práce, že ne?“

„Co vlečeš v tom pytli?“ ptají se ho obě ženy současně, „zedníka?“

„No skoro. Spíš materiál: stavební hmotu, fanku, hladítko, lišty a pár vychytávek. V pytli pak odneseme suť. Tak převléci a jdeme na to ... mám dneska i jiné povinnosti. Tak jedééém, jedem!“

Za 3 hodiny bylo hotovo! S Lenkou máme dvojdomek? Nebo dvojbyt či dablbyt? Jenom na zrcadlo jsme zapomněli. Takže Míšo, příště!