29| Piškvorek příběh - I.

Prázdniny skončily. Všichni jsme zpátky doma, chodíme do práce ... ne, všichni ne. Například kámoška marodí. Těžce to nese. Tak jsem jí napsal povídku. Snad ji potěší, nejsem si ovšem jistý, jestli jí potěší její zveřejnění...

To je zase den! Nejenom, že už dva měsíce trčím doma na nemocenské … s bolavou nohou! Ještě jsem si navíc dneska zlomila ruku. Nebo naštípla? To je putna, bolí to stejně. Jak se to stalo? Ani nevím ... no na kole! Nadarmo se neříká: „Sportem k trvalé invaliditě!“

Jak říkám, ruka mě bolí jako jako čert, ruku mám v ortéze … a dělat? Dělat nemohu skoro nic. Všechno je naruby – místo abych se starala o svou, osmdesátiletou maminku, která žije po tátově odchodu v chaloupce sama … starají se kamarádky a dcera o mne! To mě štve snad nejvíc, že jsem na obtíž. I když mi to do očí nikdo neřekne, cítím, že jsem teď svému okolí prospěšná jako sáňky v létě. I když, pokud si vezmu sněhovou nadílku (hmm, nadílka není to správné slovo) posledních let, tak jsou dětem sáně na nic i v zimě!

Jsem rozmrzelá a nic mě nebaví! Nebaví mně číst, nebaví mně dívat se na televizi – zapínám počítač a … zjišťuji, že mně nebaví ani ten. Nejraději bych usnula a probudila se ráno s tím, že to je pitomej sen, že mám obě ruce levé … co říkám? Obě zdravé, že jsem uschopněna, že jsem uspěla ve výběrovém řízení, že je všechno při starém…! Jenže se mi nechce ani spát. Zkusím piškvorky, třeba se najde hráč slabší mého neumění a několik vítězných her mi zlepší náladu natolik, že třeba přece jen usnu!

No, tak aspoň tohle se mi plní – hraji s profíkem, teda s kýmsi, kdo se nazývá Heinz – to je kečup, ne? A jeho hra tomu nicku docela odpovídá. Hraje jak ponocný … nemám problém ho 5x porazit. Pak vypadá, že by to rád vzdal – to ne, to nechci! Raději ho nechám vyhrát. Povedlo se. Nálada se mu evidentně zvedla, děkuje. Představuji se mu a ptám se ho na věk. Většinou tu hrají staří dědci, ale ti opravdu hrají lépe, než on. Tvrdí, že se jmenuje Michal, že mu je 50! A sakra – to je o pět víc, než mně. Tak ne, změna je zřejmě jeho životním krédem. Pro kámoše je Milan a o 3 roky nám zestárnul. Nechápu jeho proměny, cítím se podvedená. Což si mohou na síti všichni vymýšlet? A kde je dáno, že teď říká pravdu? No nic – půjdu spát...

... nejdu. Proč? Nevím … píše jinak, než ostatní. Docela zajímavě, vlastně mě baví si s ním psát. Je sice pomalu půlnoc, ale vždyť je to jedno, spát mohu přes den! To je tak jediné, co mohu do sytosti! Proč nespí on? Je nočním vrátným a i když má volno, stejně žije obráceným životem. To je nakonec jeho věc. Neznám ho a nikdy ho nepoznám … ať si tedy žije, jak chce. 

Teď zase tvrdí, že píše knížky! Jo … a já jsem kněžna Libuše! Spíš to bude blázen! Co to zas zplodil za nápad? Nabízí mi schůzku v mém městě? Cože? Jede k nám příští týden na dovolenou, vidí to na zmrzku na náměstí. Teda pokud chci. Aha? A chci já vůbec? No, jasně, že ne, přece nepůjdu s prvním … přece nekývnu na první nabídku blázna, co hraje o půlnoci (v 50!!!) piškvorky?! Jenže, to jsem blázen vlastně i já!? No, možná bych s ním jít mohla … na zmrzlinu nebo ne? Vlastně ne, vždyť mám tu ruku v gypsu! On to teda gyps není, ale princip je stejný! Jsem nemožná, neohrabaná – navíc nesportuji = takže přibírám na váze! Ne, nikam nejdu, nepotřebuji být za trapnou. Dobrou noc pisálku!

… o 4 dny později…

Píšeme si každý den! Je zábavný, díky němu zapomínám na své zdravotní strasti! Je komplikovaný. Celý život rozmazlovaný ženami – zůstal sám. Dost těžce to nese. Ale pokud nemluví o sobě (jenže to on mluví skoro pořád ), tak je příjemné mu naslouchat. Poslal mi fotku. Ne jednu – asi 8! Abych mu věřila, že je skutečnej. Někdy je opravdu těžké mu uvěřit. Je jak z jiné planety – ostatně to je zřejmě jeho oblíbený bonmot. Tomu už vůbec nerozumím. Ale někdy zase říká slova, věty, myšlenky – no jako bych je říkala já! Na tu zmrzlinu s ním půjdu. Ostatně nebude sám, přijede s dcerou. Jsem zvědavá. Na něj? Ne, na dceru … asi! Jasně, že na něj. Domluvili jsme se na úterý … dnes je sobota. Ještě 3x se vyspím a pohlédnu mu do tváře. Docela jsem napnutá. I když vím, že je to jednorázové setkání, i když tuším, že z toho nic nebude, stejně se těším. Jako děcko na dárky pod vánočním stromkem. Ostatně, proč ne? Proč bych si nemohla dopřát dárek?

Už se jen 2x vyspím!

Už jenom jednou!

Už ani jednou, už je den ‚Dé‘! Vycházím z domu, za 10 minut jsem na místě srazu! Proti mně jede modré auto, brzdí, řidič stahuje okénko … a hrome! To je přece on! Jsem blázen, to už vím jistě. Ostatně, nejsem v tom sama.

Pokračování příště … anebo ne?!