Netřeba odpovídat - prostě řečnická otázka. Odpověď znám i já. Stejně jako Putin, neřídí se ničím. Švagr má docela vtipný bonmot: "Pokud se probudíš po dvou propršených dnech do slunečného rána, můžeš si být jistý, že je pondělí."
Takže jistá logika tu je. Jenom se v ní blbě orientujeme. A to nám ještě blbnou hlavu kalendáře vycházející ze stereotypu našich prapředků. Jo, věřím tomu, že třeba v listopadu 1822 bylo sněhu do pasu a v prosinci zima jak na Sibiři. Nepřu se, že koncem března kvetly sněženky, tedy v souladu s lidovými pranostikami a zavedenou rotací ročních období. Jenomže není vše, jak bejvávalo - industrializace světa zamíchala i s počasím. Ještě před pár lety (na dovolené v Tunisku) nám místní průvodce tvrdil, že mají pouze 3 roční období a zemědělci 2 sklizně. Moc jsem mu to nevěřil, dnes už vím, že neoprávněně. U nás už máme období pouze dvě: buď je hnusný vedro ... anebo hnusně, prostě extrém!
Tak například technické služby by nemusely tak kvaltovat se zazimováním zimní techniky - už v březnu, vždyť i malé děcko ví, že poslední (a leckdy i první) sníh napadne až o Velikonocích. To už mají někteří akurátní řidiči přezuto a svého miláčka připraveného na letní sezónu. Průšvih nastane, když jsou Velikonoce v polovině dubna ... a manželka neústupně trvá návštěvě chřadnoucí tety žijící na Vysočině. Také zametací čety by měly spočnout a odstranit posyp až před 1. májem. 2 týdny už na chodnících vydrží - vždyť tam ležel od listopadu, kdy zcela nečekaně ještě v noci vyjely pluhy a sypače. Leč ta trocha sněhové hmoty do rána zmizela a tak jsme my, občané, při čekání na autobus, diskutovali nad možností doletu písku ze Sahary.
Však konec planého teoretizování, povyprávím vám pár letošních příběhů mého souboje s počasím, kdy nemohu říct, že jsem byl vítěz.
Příběh první, květen: Je po Velikonocích, takže vím, že začalo léto, vedro, tropy ... a já jedu na prodloužený víkend do Prahy. Na pár dní nebudu s sebou tahat ani počítač, tím méně bundy, mikiny, dlouhé kalhoty apod. 2 trika stačí, jedno na cestu a pro všechny případy vestu. Pátek - podle plánu jsem dorazil (zpocenej) do města, ale večer na zahrádce s pivkem v ruce jsou strasti s hicem zapomenuty. Po osmé začíná trochu foukat, vesta se hodí. Teda hodila by se, kdyby nevisela doma na věšáku. Sobota = kosa, ven mě nikdo nedostane. Neděle = slušnejch 22°C ... ale proč je ve vlaku puštěná celou cestu klimoška?
Příběh druhý, červenec: Přede mnou dovolená s dcerou. Plán: 14 dní, 6 měst, 2 hotely, 2x privát. Předpověď počasí? Nejteplejší týdny v roce ... beru tedy největší kufr a do něj přesouvám všechna trika a pár košil navíc. Když to pak spočtu, je to 17 triček a 3 košile. To musí stačit. Stačila polovina, ale sichr je sichr. Nakonec tak hrozná vedra nebyla. I vesta se hodila.
Příběh třetí - vítězný, červen: Krátký pobyt v Bratislavě, v den příjezdu min. subtropy. Na další den předpověď: deštivo, zataženo. Na plovárnu to není, kompromisní řešení: lodí na Děvín. V recepci nafasuji deštník ala 'Pan Tau' a vzhůru do přístavu. Neprší. Vyplouváme. Po hodině nás předjíždí rakouská raketa. Máme si sednout, bude vlnobití. Sedám si k bočnímu zábradlí, vlny jsou tu a co to ksakru je? Houpání lodě vyšplouchlo asi tunu vody ze střechy. Kam? Na mne! Pravá půlka těla, durch mokrá, levé tiše záviděla. Vystupujeme, slunce žhne, jak v úkolu. Nepotáhnu se ještě s deštníkem, nechám ho na lodi, což byla chyba. Na zpáteční cestě k lodi už nepršelo, to prostě lilo, jak z požární hadice. Mé půlky si neměly co závidět!
Fotka k perexu má s textem společný jen sníh. Jinou jsem nenašel.
