Vždy jsem byl nesmělý, holky jsem uháněl jenom tím, že jsem se od nich nechával uhnat. Dneska už občas dokážu ženu oslovit, jenže je to těžké. Ženy ovdovělé a rozvedené nejsou tak pitomé, aby se vracely do partnerského stereotypu.
A ty ostatní mají většinou doma manžela, muže na světě nejlepšího, nejhodnějšího a nejmilejšího. Proto se dnes nejčastěji s ženami setkávám … v ordinaci lékařů (sestřičky), v Bille a Kauflandu (prodavačky). A občas se zakecám i na blogu. Před rokem tak vzniklo drama jak v jihoamerické telenovele. Ale popořadě: vraťme se zhruba o 7 let zpět...
Využil jsem obecného pozvání na setkání blogerů a dorazil do smíchovské pivnice. Situace se však neodehrávala podle mých představ. Přišel jsem později, čelní pozice u stolu již byly obsazeny (dle top blogerského žebříčku), nikoho jsem neznal a se svými 30 blogy jsem si připadal nejen nesměle, ale i dost nepatřičně. Příchod ještě později dorazivších a první pivo mně rozvázalo jazyk. Seznámil jsem se postupně se všemi okolo stolu, huba mi jela na plné obrátky. V mezidobí jsem podnikal v čím dál častějších intervalech zdravotní procházky na toalety … a už se opravdu necítil nesmělý. Jenže všeho do času – ráno mě ukrutně bolela palice a nepamatoval jsem si jediné jméno, potažmo tvář.
6 let poté: mám skoro 200 blogů, vydal životopisnou trilogii … a v mezičase se rozvedl. Blogy tvořím ve vlnách, než dojdou témata. To se zařeknu, že s psaním končím, že nenapíšu ani nákupní seznam.
O další rok později (právě probíhá mé 5. psavé období) se často do diskuze pod mými články zapojuje top blogerka, paní M. Já ji neznám, ona mne také ne – v hlavní roli náhoda. Její kámoška a přítelkyně a kolegyně z blogu mě zná … už 7 let! Ano, od „smíchovského“ setkání. Paní M. rozhodně nesmělá není, neuplynul ani měsíc a já nevěřícně znovu a znovu pročítám stručný e-mail působící naprosto nekompromisně:
„Kolego, mám 2 cíle: vydat svou knihu, na čemž se pracuje a to tak, že tvrdě. A poznat maximum českých a moravských měst (od 25 000 obyvatel). V plánu mám příští víkend zdolat Olomouc a Bruntál. Co navrhuješ?“
Nemohl jsem navrhnout nic jiného, než chopit se funkce průvodce po Olomouci (kam ona přijede vlakem) a poté zajistit převoz do cca 60 km vzdáleného města. Což přijala s naprostou samozřejmostí.
„DEN DÉ“ Ač muž, orientuji se částečně i v ženské logice – ale tady jsem totálně zklamal. Stojím na 2. peronu, rychlík přijel, zastavil … odjel. Plné nástupiště se rychle vyprázdnilo, takže jsem si mohl být plně jist, že kromě mne tu prostě nikoho není. Naštvaně se sunu k východu, když zazvoní mobil.
„Čau, kde seš?“ zazní vyčítavě.
„Kdeby, v hale, vycházím z nádraží. A ty seš kde, prosím tě?“ snažím se nepustit špatnou náladu ven.
„U vodotrysku, přímo před mrakodrapem.“
„Barák vidím, fontánu ne!“
„Nevztekej se, to dáš … jéé, já už tě vidím.“
Co bylo dál? Normálka: nemohl jsem najít díru do podzemek, pak parkovací lístek, potom nasedli do špatné tramvaje … až nakonec jsme zakotvili na zahrádce u náměstí. Večer jsme odjeli do Bruntálu a kampak já? Domů, kam jinam.
