22| Kanadský žertík … část 1.

Dvojpovídka - o lásce, zradě, o shledání po letech ... a o takové, malé pomstičce, o takovém žertíku, jenž někdy nazýváme kanadským. A s "Kanadou" má text společného více, než by se zdálo! Však ne vše je pravda, ne vše je fikce.

"40" na krku...

... depka jako kdybych byla modelkou.Skoro rok mi trvalo, než jsem ten hranatej věk rozchodil ... a když se mi to jakž takž podařilo, tak mě na dno časové reality uvrhla zpět přítelkyně poznámkou, téměř nevinnou: „No vidíš milý, a za měsíc ti bude 41!“ A bylo vymalováno! Na opravdu kulatou „padesátku“ jsem se  naopak těšil už dlouho dopředu. Nakonec - oslavy mám rád a všichni v mém okolí byli buď velice milí a taktní - či jen dovedou dobře lhát? V každém případě mě s vážnou tváří ujišťovali, že na ty roky určitě nevypadám :-) Jo, jsem ješitný, ale komu by ta slova nedělala dobře? Vám přece také.

Času na přípravu "trachtace" jsem měl fůru. Poměrně jistě jsem totiž už rok dopředu věděl, že pokud dožiju, tak příště to bude za „pade“! Do salonku nedaleké restaurace dorazili všichni, kdož dokázali v únoru odolat atakům bacilů, virů a jiného svinstva nás v chladu ohrožující. Kromě chutné krmi a chlazených nápojů jsem „objednal“ i sníh…  Viděl jsem to v jednom českém filmu. Jenže … nahoře to krapet přepískli. Půlmetrová nadílka během pár hodin byla něčím, s čím silničáři v tento čas evidentně nepočítali. A proto raději ani nevyjeli, bo jen blázen by jel do takového nečasu... A jak rok oslavou začal, tak v podobném duchu i pokračoval. S třídními srazy se roztrhl pytel. Padesátku letos slaví  kdekdo, najednou je každému "pade"!

Snad z lítosti, že do "60" daleko anebo snad ještě pod vlivem zimní oslavy, jsem se rozhodl uspořádat i oslavu letní! Po večerech a nočních směnách jsem v průběhu roku sesmolil román. No knížku, no! Většinou lidé píší romány autobiografické, tedy vyvrhnou na papír to, co prožili ... nebo co si pamatují, že v mládí prožili. Jít stejnou cestou, to bych byl docela rychle hotový - nepamatuji si téměř nic. Proto jsem napsal román fantasgrafický! Tedy to, co jsem docela určitě nezažil, ale co bych zažít určitě chtěl. Křest knihy – to zní fakt vznešeně! A stejný mám i pocit. Nakonec - i proto jsem tu bichli napsal, jenžto na výdělek psaní zcela jistě není. Přichází známí, kolegové i rodina. Kromě otce, kterému není v těch hicech nijak dobře. Jenže komu je? Naštěstí je sál spřáteleného pražského autosalonu klimatizovaný. A tak jako v zimě napadlo přes 40 cm sněhu, tak na čtyřicítku se dostáváme i dneska! Jasně, ve stínu! Teplotní rekordy už druhý týden padají jak mouchy! Takže i přítelkyně Karolína, v minulém životě snad Tahiťanka, sice nerada, ale připouští, že letošní červen je poměrně teplý a že by nebylo od věci nočního ochlazení, neřku-li letního deštíku.

Zatím se scházejí hosté, kolik jich asi přijde? Diskuse, samozřejmě monotématická, je nejčilejší u baru, kde "úřaduje" můj bratr coby barman a ex-spolužák Milan (jo, ten ze Žlabů), jenž má, momentálně coby kuchař, na starosti fyzické naplnění žaludků příchozích. Duševní stravu zajistím svým jistě skvělým dílem já ... jež na trh je uvede coby kmotr, můj o mnoho slavnější prastrýc, bez pár ročků už stoletý pohádkář a skutečný spisovatel shodného příjmení, jménem Arnošt, řečený svými vrstevníky angrešt, což se mu prý tuze nelíbí. V tom se otvírají dveře salonu a dovnitř vstupuje dvojice děvčat. Termín „děvče“ je dnes stejně relativní jako Einšteinova teorie relativity – i naše kamarádky letos slaví kulatiny. Ženu vlevo jdoucí poznávám, vídáváme se občas na netu, ale kdo to jde vedle ní? Že by s sebou vzala dceru? Blíží se ke mně, smějí se, ta mladší mi právě mává a já ... jsem v rozpacích: netuším, kam mladou paní zařadit … 5 metrů … 4 metry … 2,5 metru …! A náhle by se ve mně krve nedořezal! Že by to snad byla ona? Nebo ne? … Ale ano, je to ONA!

Po 30 letech stojím „zoči-voči“ své dávné spolužačce, kamarádce, přítelkyni a … milence! Tak tu jsem tady dnes opravdu nečekal! Měl bych něco říci … nenapadá mě však nic. Navzdory na maximum jdoucí klimatizaci mi stéká pot po zádech. Co stéká, tryská všemi póry mého těla. Jen mě napadá, že na té relativistické teorii asi něco bude: pro ni se zastavil čas – vypadá fakt bezvadně! Jo, vkus jsem měl vždycky dobrej, jenom výdrž chyběla.                    

„Ahoj Petro …“ a konec, vyschlo mi v krku. Stále nevím, co říci…  Nakonec neříkám nic, protože má milá (bývalá) je náhle rázně postrčena směrem k bufetu.  O tento posun se postaral můj mohutný ex-bojovník a kamarád „ve zbrani“. A já v tu chvíli nevím, zda jsem mu za to vděčen nebo zda ho nenávidím. Poté, co jsem se vymanil z jeho přátelského objetí, se zdrhám vzpamatovat na toaletu… Sakra, jak se mám teď soustředit na oficiální program? A začít musím, dorazil už i prastrýc, jenž se nakonec přece jen uvolil pronést pár oslavných vět. V tom hicu se asi dlouho nezdrží.

Petru teď nevidím a jen doufám, že dnes nebude odsud spěchat. Je to možná divné, ale najednou už nechci být hlavní postavou dnešní komedie, naparovat se a na potkání každému vyprávět, jaká je to makačka - psát a napsat knihu. Ve skutečnosti to není pravda: psát je lehké. Těžká je gramatika, ještě těžší korektury, grafické úpravy a vůbec nejtěžší je pak ... knihu prodat! Ale na to teď kašlu! Teď bych chtěl vzít Peťulu za ruku a vyrazit si s ní třeba na Petřín. A nahoře u stánku si dát párek v rohlíku a do kelímku točenou kofolu. Jako kdysi ... jako v minulém století!

Po slavnostním křtu dostává kdosi z davu dost dobrý nápad: vyfotíme se! Nenápadně si vybojuji místečko vedle Petry, chytám ji kolem pasu a … je to je úžasný pocit! Je tak drobná a voňavá. Proč trvá focení tak krátce? Naštěstí, tu mají foťák nebo mobil všichni a také všichni chtějí mít aktuální fotku ve svém aparátu. Chudák bratranec Alex… postupně vyměňuje naše přístroje a fotí a fotí a... Bezvadných 10 minut! Jenže tím to končí. Odcházím psát věnování, nemá to konce, další fotky, loučení … a najednou tu zůstáváme s bráchou sami. Tím myslím úplně sami!

 … o 10 dní později …

Už týden jsem doma, na východě. Od návratu jsem nenapsal ani řádku, jen se utápím ve vzpomínkách, přemýšlím, trpím a … doufám. Proč se neozve? Proč přišla? Proč byla tak vlídná, tak milá? Proč mi dávala naději? Nebo nedávala? Sakra, sakra, sakra! Proč si připadám jako študák? V 50 bych už měl snad mít rozum. Proč si tedy neužívám vytouženého úspěchu, proč nepíši další knihu, třeba fikci o nás dvou: jak si krásně žijeme, v „šumperáku“ na kraji města?

„BUM!“ … probouzí mě rána. Jak jsem usnul, vypadla mi myš z ruky. Kolik je? Dvě hodiny po půlnoci! Ještě se mrknu na došlou poštu … a hele ... bingo!! Přišel e-mail od Petry! Rázem jsem vzhůru! Hltám řádky, její život plný kotrmelců – napsat to, vysmáli by se mi, že je to kýč. Jenže kdo píše ty největší kýče? Spisovatelé? Scénáristé? Ne, ne, ne. Přece život! Jenže textu chybí pointa: sejdeme se nebo ne? Žádná zmínka. Odepisuji – rozvážně a nezávazně. Starý trik ještě z devítky, nezájem prý přitahuje… zřejmě ano ... neboť mi obratem bliká na monitoru vzkaz:

„ZLÍN! Čtvrtek, v 16 hodin na zahrádce Divadelní kavárny. P.“  

Překvapující místo, trochu z ruky z Čech i od nás. Město však zhruba znám, divadelní kavárna bude nejspíš u divadla a divadlo je v centru. Ale: kolik budeme mít času? Nevím. Stručnost, u žen vlastnost jistě jindy vítaná, teď není na místě. A jak vysvětlit „služebku“ do Zlína doma? Nakonec mi pomůže náhoda: pohádka o pozvání na otevření nového provozu tiskárny, jenž tiskla mou knihu… zní věrohodně, odjezd je povolen a čas návratu neurčitý! Život je príma!