20| Pojadranské dozvuky ... část 6.

Po návratu od Jadranu se atmosféra doma jaksi stále ne a ne uvolnit. Co se mne týká, díky mé skleróze a přivyknutému „italskému“ způsobu soužití, jsem ochoten všechny neshody hodit pod stůl ... jenže Karolína tentokrát už ne!!

     O mně, Karolíně i o Verunce – rozhodnuto, jak už to v životě bývá, o mně beze mne! Na stole je – kde se vzal, tu se vzal – konečný ortel: odluka od lože i stolu, rezignace na společný rodinný život, konec mé existence na současné adrese:

    „Michale, nevyhazuji tě hned, ale začni si něco hledat a to intenzivně! Ovšem nemysli si, že si budeš žít v klídku, bez povinností – Verunce začínají kroužky, takže si směny zařiď tak, ať s ní můžeš ve středu chodit. A také si ji budeš brát 2x do měsíce na víkend,“ končí Karolina svůj půlhodinový proslov po příchodu z práce, ze které dnes dorazila v mimořádně bojové náladě.

     „Hmm.“

     „Počkej, to je všechno, co mi na to řekneš?“

     „Moment, jen dopíši větu… Tááák! Co jsi to vlastně říkala?“ snažím se být vtipný. Ostatně, co asi tak mám říct? Tuto situaci nezažíváme poprvé a jsem vnitřně přesvědčen, že ani ne naposled. Jenže … dnes není nálada na žerty.

     „No, tak snad máš na to nějaký názor, ne? A mohl bys laskavě přestat psát, když s tebou mluvím.“

     „Mohl…“ jenže, najednou už opravdu nevím, na co mám odpovědět, „promiň, co jsi teď říkala?“

     „Pane Bože, ať přestaneš psát, když se bavíme o naší budoucnosti!“

     „Zlato, my se nebavíme, diskuze vypadá jaksi jinak. Ty mi dáváš na vědomí své představy a po mně chceš, aby je realizoval: vypadl, ale … staral se a platil,“ hodnotím na přání ženy situaci ze svého hlediska. Mé hledisko je evidentně odlišné od hlediska Karolíny.

     „Snad jsi otec a máš vůči dceři a mně nějaké závazky. Přece se nechceš vypařit jako pára nad hrncem někam do Brna či Hradce?“

    „Já se nechci vypařovat vůbec. A do Brna už vůbec! Víš co? Jen dopíši článek o jednom vykutáleném podvodníčkovi nabízející předražené služby a můžeme si skočit naproti do pizérky. Dáme pizzu a zapaříme, co?“ navrhuji smír v domnění, že pojadranské trauma tím konečně ukončím. Na smír to nevypadá ani náhodou. Nějak stále nemohu přijít na to, proč je válečná sekera tentokráte vykopaná tak dlouho. Ale za chvíli je mi dopřáno se důvod dozvědět.

     „Ty si ze mě snad děláš srandu! My se rozcházíme a ty chceš jít se mnou chlastat? Jednak jdu dneska na pizzu s Petrou a za druhé: uvědomuješ si, že je to konec? Definitivní!“

    „Hmm, koukám, že máš novou kamarádku! Nebyla si u Petry včera? A jak to přijde, že si tak pojednou rozumíte?“

     „Ona jediná se mě v Chorvatsku zastala.“

     „Tak to máš fajn, mě se nezastal nikdo.“

    „To už neřeš, po tom, jaks mě přede všemi nazval, už nemá smyslu se snažit předstírat, jak jsi skvělý, milující partner.“

     „Jo, tak tohle je ten důvod! Zase jedna iluze padla. Už se teda ví, že jsme normální a podobně jako 90% jiných manželství, se holt také doma hádáme.“

     „Ona padla úplně jiná iluze, ty ses nehádal doma, ale na pokoji před mamkou a Petrou. Padla iluze, že jsi slušný člověk…“ …. Crrrrr! … „… hele, to už je jedno, jdu ven, hledej si podnájem. A dej Veroniku spát! A ať si vyčistí zuby. Pořádně! A vyčůrat! A vyvenči fenu! A až dopere pračka, tak pověs prádlo. A …“

     „Ahoj, užij si to!“

    Ano, tak to bylo před týdnem. Poslušně plním příkaz, jeden z mnoha, a probírám se nabídkou realitních kanceláří. V Brně nic levného. Zůstanu přece jen u nás, na severu – byť ovzduší je tu viditelné, v zimě takřka „krájetelné“ nebo „krájitelné“?

     Karolína, vidící moji snahu věci nekomplikovat, mi s výběrem bytu nakonec i pomáhá. Náš vztah se konečně vrátil do „předdovolenkového“ režimu: dokonce jsem omezil psaní a chodím spát už před půlnocí! A tak jsme zase pro svět ideální pár. Není škoda to měnit? Karolína je toho názoru, že ne. Jenže pohoda u nás nikdy netrvá dlouho. Za chvíli se dozvím, co jsem zase udělal špatně, jinak nebo ještě hůře – neudělal vůbec.

    Je úterý! Úplně obyčejné úterý – alespoň pro většinu lidí ve městě, na ulici, v autobusu, ve fabrikách… Zřejmě jen pro mě je dnešní den zvláštním, téměř historickým milníkem. Právě jsem zaplatil zálohu za byt, za maličký byt. Nafasoval jsem klíče a v padesáti změnil domov. Pokolikáté? 2x v dětství, 3x v prvním manželství, pak s Karolínou, a dnes? Takže posedmé? Počítám-li dobře, vojnu jako domov neberu. Bude to šťastná sedmička? Kdo ví? Bůh? A pokud není? Zůstal jsem v bytě sám. Je to zvláštní. Obyčejná garsonka – vedle štěká pes, odkudsi slyším sousedy, žádný luxus. Ale je to prostor, kde si konečně mohu dělat, co chci! To jsem nikdy nemohl. Jako dítě je to pochopitelné, ve škole a na vojně zřejmě také.  A v manželství…? Beru svinovací metr a začínám měřit svůj nový prostor, svůj nový domov.

     Pak vyrážím na nákupy. Co je nejdůležitější? Kde tráví člověk nejvíce času? Ano, v posteli. Ale v místním „nábytku“ nic moc. Teda spíš nic, než moc. Ale aspoň se stavím vedle, v obchodě s tapetami. Pak ještě do banky a domů. Mohu ještě říkat domů? Ale ano, zatím na staré adrese bydlím. Takže domů, připravit si batoh do práce, vykoupat se. Před domem auta střídání, Karolína s Veronikou zůstávají, já do práce. Jedu dřív, chci se v krajském městě podívat do světa elektrospotřebičů…

     V půl šesté už sedím za stolem a automaticky vykonávám přihlašující úkony. Fyzicky sice tu, ale myslí ještě v garsonce – ne, dnes mě spaní brát nebude, hlavu mám plnou nápadů. Bude to dnes zřejmě rychlá a tedy dobrá směna… Kruci, opět jsem se zmýlil! Po sedmé volá Karolína. Mimořádný pocit z dnešního dne je fuč! Nejsem příliš bystrý, ale na to, abych poznal, že mám průšvih, mi stačí úvodní věta. A už je to tady! Lavina výčitek, vztek, lítost, nenávist  - všechno se to z telefonu line. Co jsem zase provedl?

     „… a můj finanční poradce mi prozradil stav tvého stavebka! Proč si hraješ na chudáka, když si ten byt můžeš koupit! Co s tím děláš štráchy? Necháš mě si půjčovat, abych tě mohla vyplatit! Ne, že jsi jako tvůj otec, ty jsi mnohem, mnohem horší, než je on…“  tak to je podpásovka, mlčím a lapám po dechu.

      „Proč nic neříkáš? Chybí ti argumenty, co?“

     Argumentů mám dost, ale jsem konsternován tím, co slyším: „Hele, Karolíno, a není to náhodou trestný? Sdělovat cizím lidem stav na účtu? Copak neexistuje něco jako bankovní tajemství?“

     „A co ty se staráš, co je a co není trestný? Raději mi řekni, jak je možné, že se nestydíš? Jaký to je, okrádat své děti a nechat se živit ženou?“

    „Takže Karolíno! Peníze na mém stavebním spoření jsou celoživotní úspory, rozhodně to nejsou peníze z výplat. A především! Nejsou to mé peníze, ale peníze všech mých dětí, kteří je mají na mém účtu jen proto, aby je náhodou z mladistvé nerozvážnosti nerozfofrovali v drogách, automatech či chlastu!“

     „Tak víš co, milej, zlatej? Už mi dej pokoj, polib mi řiť, zítra se spakuj a vypadni! A nezapomeň o tom napsat do novin, aby tě všichni politovali, jaký jsi chudák! A já, kráva blbá, že jsem tě živila a starala se!“

     „Normálně to nedělám, ale už se mi opravdu nechce poslouchat, jak jsem zase nejhorší. Karolíně už stejně nikdy nevymluvím, že jsem ji léta okrádal. Děti mají smůlu, jejich věno padne garsonku a já mám na zítra úkol navíc: zajít na policii a podat trestní oznámení na toho udavačského prevíta. Poslední dobou už nejsem tak moc přesvědčen, že je život zase tak príma, jak se letos snažím kolem sebe trousit. Ale… třeba se i tentokrát mýlím. Je půlnoc, musím na obhlídku firmy. Čas na promyšlení nové strategie.