Život se dá vyjádřit mnoha přívlastky a přídavnými jmény. Často slyším: složitý, komplikovaný, těžký – no prostě žádná hitparáda. Jenže není vše tak špatné, jak se zdá. A v povídkách si ho můžeme ještě vylepšit, například takhle.
Technická poznámka: slovenský text překládám přímo do češtiny. Důvodem je úspora času a snad i minimalizace chyb.
Jak již bylo řečeno, po návratu z vinotéky jsem se zapovídal s velmi hezkou recepční hotelu Apollo…
„Do kolika sloužíte, do sedmi?“ ptám se v 18:45 a po jejím přikývnutí začnu kout železo, co ještě zdaleka není žhavé, „mohu vám položit pár otázek?“
Zasmála se: „Pročpak, copak jsem nějaká celebrita?“
Snažím se i já vyloudit úsměv na rtech: „Jak se to vezme, pro mne určitě jste. A třeba pak o vás napíšu příběh, novelu, román … někdo to zfilmuje a už se v police v dětském prohýbá pod tíhou Oscarů a lvů. Tak co souhlasíte?“
„Koukám, vám ta pusa jede, že byste vyloudil i z jalové krávy tele. Tak víte, co? Teď budu předávat směnu, počkejte mne venku, myslím, že si to pivko dneska fakticky zasloužím.“
„Skvělé!“ Nadšen jdu na náměstíčko před hotelem, kde ve stánku kupuji malé pivo a usedám do zahradního křesílka u fontány, v jejímž středu je umístěno sousoší milenců zalévané (filtry obarvenými) proudy vody. Od vedlejšího stánku přichází Petr s kelímkem arabské zmrzliny.
„Člověče, kolik jsi za ten zázrak dal?“
„Ani se neptej … 4,90 euro!"
„Taková investice! To už jste aspoň zasnoubení?“ poukazuji na Petrovu šetrnost.
„Si pitomec, je jí 17 a za chvíli je tady vedoucí … zavřou stánek a odveze ji domů. A jak si dopadnul ty? Seš tu sám, takže jdeme na korzo ve dvojku,“ odpoví si sám zasmušile kamarád.
„Nechci ti brát iluze, ale jsem tu sám a nejsem tu sám, piju pivo, a přitom nepiju a čekám na ni a už nečekám, protože právě jde.“
„Aha, tak to bude dvojka v jiném složení, já jdu na pokoj, jsem od dneska od 4 hodin na nohách,“ oznámí mi změnu programu a já ho raději nedráždím poznámkou, že 5 hodin proseděl ve vlaku a tři další ve vinárně a restauraci.
„Tak čus!“ … „Ahoj!“ … „Mějte se!“
„Ideme pešo alebo autobusom?“
„Jestli si mohu vybrat, tak autobusem, ale já pojedu – u nás se autobusem nechodí,“ použiju starý vtípek.
„Zapomínáš, že jsem napůl z Prahy, můžu mluvit i česky. Jejky, som ti potykala … čo s tým?“
„No tady je každá rada drahá,“ tvářím se vážně, „ale jedno řešení bych měl: já jsem Michal … (a ja Blanka),“ … a následoval fakt dlouhý polibek, který nás zvukově i vizuálně izoloval od vnějšího světa. Takže jsme nemohli slyšet skřípění brzd autobusu, ani protivné zvonění dveří, prostě nezaregistrovali odjezd linky 50. Nástup do linky 68 se už podařil, a tak za 10 minut usedáme k stolku s výhledem na mohutný tok Dunaje.
„No, možná si přece jen měl jít s Petrem,“ řekla Blanka poté, co číšník postavil na stůl piva typické slovenské značky Staropramen.
„Proč myslíš, Blani?“
„Pretože, odteraz maš s pozorovaním dievčat koniec!“ vzala pivo a přesedla si do křesla po levé ruce, „už možeš sledovať iba mňa!“
„Oj, to je kruté … ale myslím, že s trestem mohu souhlasit a nebudu se odvolávat,“ což jsme opět stvrdili polibky natrénovanými v autobusu.
21:20 / „Mišo, už je neskoro, zima a rano vstávam, pojdeme už?“
„Máš pravdu, nejvyšší čas, jenže kam?“
„Kam asi? Ty do Apolla, já domov.“
„Jiná varianta tě nenapadla?“
„Michale, snad nechceš … přece máš zaplacený pokoj na hoteli.“
„Rád bych si zaplatil i pokoj tam, kde budeš ty, vlastně nepotřebuji pokoj, stačí mi půl postele a deka a zubní pasta a…“ Umlčela ho polibkem.
21:35 / do její garsonky v Petržalke (kvůli dešti) dojeli taxíkem. Co se dělo pak, je na fantazii čtenářů.
11.7.22
Trilogie Bratislavský příběh zahrnuje:
18. Happy end není pravidlem 7.7.22
19. Bratislavský románek 9.7.22
20. Co se zdá, je sen 11.7.22
