(185) Tak to přátelé netrefili. Všichni mi přáli lepší, nový rok, však dorazil jenom ten „sací“! Co obnáší? Žere prachy!
STK = 3 000, exkurze po zubní ordinaci + hodinová místenka na křesle tamtéž = 6 000, pobyt synka (vybral si dovču) v rodné zemi = 3 000 + benzín, oprava pc = 3 000, narozky nejmladší dcerky = 2,5 tisíce … a víkendový Kaufland nákup ... za 15 stovek. Kdy se to zastaví?
„Tatí! Otevřeš ten šampus?“ … „Tati, ty si usnul?“
No, možné to je, po návratu z restaurace (a Kaufu) jsem splnil svůj úkol (vybalil 2 tašky) a usedl k počítači. Při čekání na dceru („jen si odskočím a pak dáme šampáňo,“ řekla mi a zmizela na 20 minut v koupelně) a usilovném přemýšlení jsem zřejmě oko na moment zamhouřil.
„Musíš dělat takovej rambajs,“ ptám se rozmrzele.
„Nemusím, ale pokud chci někoho vzbudit – je to nejúčinější metoda,“ směje se dcera (pravé jméno nesmím zveřejnit, tím méně fotky), tak kdo otvírá šampus?“
„Tvoje narozky, tvůj sekt – 1. alkoholový, co?“
„Když myslíš,“ usměje se dcera (nazvěme ji třeba Anetou).
„Tak všechno nejlepší, úspěchy ve škole – do které třídy to vlastně chodíš? Pohodu doma, pár príma kamarádek / kamarádů … a ať se ti splní aspoň některá přání,“ odříkám gratulaci…
„Dík, tati.“
Cink – a napiji se růžové Bohemky. Anetka usedá ke svému pc.
„Myslel jsem, že si budeme chvíli povídat,“ pronesu pateticky. Reakce? Žádná, má v uších sluchátka – neslyší mě. Klepnu ji do ramene.
„Co je? Nemám čas, musím napsat anglicky esej, 500 slov (to je dost, můj text má zatím 256), tak si pusť telku, jo?“
„Jo,“ smutně se usměju a usedám do křesla. Televizi si nepouštím, zaplouvám do vzpomínek … 14 let, to už se člověk cítí dospěle. Ne, to už vlastně je dospělej. Je hezké, že se mnou ještě slaví. Za rok? Možná už nebude.
Co říct závěrem. Nic, vše již bylo řečeno…
