Slíbil jsem podat zprávu, jak (ne)pokračovala má komunikace s personálem hotelu Apollo. Dobrá, slib je slib, tak jej splním – otázka zní, jakou verzi zvolit. Realistickou, nikoliv happy anebo pohádku ve stylu filmu Pretty woman
Eh, co budu bádat, místa i času je dost, dáme verze obě.
Odbaveni na recepci, venkovní výtah nás vyváží k oblakům. Ne, že bych byl životní sprinter, ale stihnul jsem se vyspršit, navonět a učesat dřív než si Petr vybalil. I já to na něj vybalím: „Je tu horko, počkám tě na recepci, stejně mám ještě pár dotazů.“
„Pochopil jsem,“ (ovšem nevím, proč se musí řehtat jako kůň) – nemusím kvaltovat, že?“
„Netuším smysl otázky, ale počítám, že do 15 minut dorazíš," odpovím, že musím, a v duchu tuším.
„To ti negarantuju, ale myslím, že se zlobit nebudeš, když…“ konec jeho právě zrozené myšlenky mi nebyl již dopřán slyšet. Opustit výtah nebude tak snadné, bo cestu ven ucpal špunt (pravděpodobně ruských turistů) rvoucí se dovnitř. Možná to jsou i Ukrajinci, co neumějí ukrajinsky, čert aby to spral. Důležité je, že bohové mi jsou nakloněny: na dvojce nikdo, na jedničce Blanka.
„Čo máte na srdci, pán Čech?“ zeptá se mě hezká recepční, já se na ni podíval a bylo mi jasné – všechny své dvě otázky jsem právě zapomněl, k čemuž se hned doznávám.
„Nevadí, spomeniete si neskor, no já bysom na vás tiež mala jednu otázku. Počula som dobre, že váš kamarát je z Bruntálu? Mohol byste sa ho opýtať, či nepozná Pavla V...., čo robí teraz v Prahe na letisku servismana.“
„Paní Blanko, Bruntál je sice větší vesnice, ale nemyslím si, že by se tam všici znali, ale jasně, zeptám se. Jo a já jsem z Prahy, tam nikoho neznáte?“ Aj, to nebyla dobrá otázka, Blanka se zamračila, nadechla a nakonec jen mávla rukou…
„5 rokov som tam bývala, no nechce sa mi o tom hovoriť.“
„Jasně, chápu, ostatně už jsem si vzpomněl na své otázky…“
Cestou se Petra ptám na soukmenovce Pavla. Nezná ho osobně, je mladší, ale ví o něm, tatík má autoservis. On je ten Bruntál přeci jenom větší vesnicí… Ve vinotéce Petr diskutuje s majitelem o problematice, které vůbec nehovím. Ale nalili mi za 5 euro na dno něčeho docela sladkého a já mám čas přemýšlet, jakýže to příběh v sobě skrývá kombinace "měst a osob" v nich žijící.
Pavel z Bruntálu – letecký mechanik tam toho moc neopraví, takže předpokládejme, že se přemístil do Prahy. Petr (Br.) také odešel do Prahy, ale podle všeho se spolu v metru nepotkávají. Proč se nám v však v Praze objevuje mladá Blanka z Bratislavy. Důvodem může být láska, studium nebo atraktivní zaměstnání? A ještě jeden háček - bydlela v Horoměřicích (odsud je na letiště, coby kamenem dohodil) a kromě dalších pár tisícovek lidí tu bydlí rodiče mého zetě.
„Chcete ešte naliať,“ ptá se číšnice. Kývnutím dávám najevo souhlas. Majitel se rozloučil, barmanka zmizela v kuchyni a Petr se snaží se mnou rozvést dialog na vinařské téma. Odsouhlasím mu vše, co chce a hned se mu svěřuji se svou záhadou. Nezdá se, že by jej to zrovna 2x zaujalo, ale když pochopil, že mu pokoj nedám, spustil...
„Já v tom žádnou záhadu nevidím. Tak jako ty ses přestěhoval do Ostravy za láskou a já do Prahy za prací, tak musel Pavel do Prahy, kde v kantýně potkal pěknou letušku z Blavy. Zřejmě jím nevyšly plány (důvodů mohou být desítky), rozešli se, a ona se vrátila domů. Zajímavé je jenom to, žes na to kápnul během 1 hodiny pokecu na recepci.
A tak to tak i bylo. Bylo mi Blanky líto, ale kromě rozhovoru (o který nemá zájem) a případné povídky pro zasmání, pro ni nemohu více udělat. Navíc po prodloužené směně má 2 dny volno. Takže je víc, než pravděpodobné, že se už nikdy neuvidíme. Sice řekla příště ... ale to víme všichni, že je pouze synonymem časového příslovce: nikdy.
Článek již dost dlouhý – zatím se držím realistické linky. Zítra nafasuju růžové brýle a přidám něco romantiky. Fotka je pořízena s Bratislavským hradem za zády s výhledem na rekonstruované zahrady, v pozadí hospodářské budovy
V Ostravě 9.7.22
