Riskuji, že po přečtení tohoto (a 156.) blogu, začne mnohý z vás pochybovat o mé schopnosti přepravit rodinu z místa B – bydliště, na místo D – kde strávíme dovolenou. Zde je moje obhajoba…
Příprava: vědom si svého životního zpomalení a nezadržitelnému kornatění tepen, tedy skleróze, věnoval jsem přípravě cesty více času, než kdykoliv dříve v minulosti.
- Stanovil termín a program
- Navrhnul možné akce (+ zjistil ceny a časy vstupů na atrakce)
- Rezervoval hotel a objednal cestou oběd ve specifickém podniku
- Umyl auto, dotankoval a koupil dálniční známku
- Zabezpečil cestovní ledničku a zajistil pitný režim
- A především, s pomocí: mapy.cz, navigace a letitých zkušeností, vytvořil dynamický, časový plán s dostatkem odpočinku a časovou rezervou, 7 etapový itinerář s průjezdnými body.
Cesta do Žďáru pro mne není úplnou neznámou. Hradeckou variantu (na trase Ostrava – Praha) jsem v minulosti často volil a také úsek: Svitavy – ŽnS loni jel. Navzdory tvrzení navigace, že slabých 300 kiláčků zmáknu za 3,5 hodiny, dal jsem si na základě raději hoďku rezervu a nahlásil v hotelu příjezd v 15. hodin… Cesta do Olomouce - v klidu, stáhl jsem i 20 minutové ranní zpoždění, když přišla 1. má chyba. Zapomněl jsem odbočit na HK … nic se neděje, přes centrum Mohelnice se přece jenom dostáváme na tu správnou výpadovku. Už je tu Moravská Třebová, tunel Hřebeč a odbočka na Svitavy. Dnes máme opravdu štěstí – všechny kolapsovité stavy se odehrávají v protisměru. Hustota rondelů ve Svitavách zcela zablokovala směrem na východ. Odbočuji na Poličku a dostává se mi zasloužené odměny: kamiony nikde, osobáků málo, rovná silnice s novým asfaltem – hodlám zde nahnat ztracenej čas: 100, 120… 125 km … a v tom brzdy! Co se děje? Nic moc … jenom cesta tu končí! Fakt, malá křižovatka: pro přímý směr postaveny zátarasy a na výběr je odbočení vlevo nebo vpravo. Tak kam?
„Jeď doprava, byla tam oranžová šipka!" ... prohlásí neochvějně žena. Ono se řekne jeď, když není po čem. Jak přiblížit povrch, po kterém jedu – poprvé v životě? Normálně bych řekl: polní cesta, jen lehce „pocukrovaná“ třetitřídním asfaltem. Výškově i směrově nestabilní, cesta navíc zužována vzrostlými stromy . Slunce mě oslepuje a na záda se mi lepí borec v audině.
„Jé, tati za námi je kolona - přidej!“ piští, na moment v realitě, dcera, které jsem rozostřil obraz na displeji mobilu.
„Proboha, zpomal!“ křičí žena ... a borec troubí. Jedu na hranici svých možností: slunce střídá stín, cestu místy jen tuším. Nechybělo mnoho a jeden obzvlášť vychýlený strom mi vytunil blatník. Už vím jak vypadá nekonečno. Dojíždím auta přede mnou a … není možné, zabočuji na původní silnici do Poličky. V uších mi zní potlesk místních, prčo které jsme nevídanou atrakcí. Vozovka je sice vyfrézovaná, ale krásně rovná a já závodně naladěn. Zrychluji na trojnásobek povolené rychlosti a řítím se levou stranou vozovky k té zatracené Polici. Zpoždění máme už nedohnatelné, mé itineráře jsou v p….., i když ruším čůrací pauzu. Tak kudy na Žďár? Příkazu navigace nelze vyhovět, ulice je rozkopaná a stejně tam náš cíl chyběl. Vracím se, projíždím několikrát všechny zdejší rondely … marné, o Žďáru nad Sázavou (dále jen ŽnS) tu prostě nikdy neslyšeli. Na výjezdu z města vidím v protisměru pumpu. Téměř smykem se otáčím a 1. chlápka bombarduji dotazem: kudy kam? Muž se snažil, ale někdy jen snaha nestačí. I když … na ŽnS mám zapomenout a sledovat objížďku na Jimramov.
„Tak co, poradil ti?“ ptá se žena soucitně, vidíc mou navztekanou tvář.
„Jo, jako moudrá horákyně, všechny cesty vedou do ŽnS, jenom se o tom nemluví," a oznamuji jí náš nový cíl. Město nechávám za zády, čas 14:40 a my ztraceni kdesi mezi polem a lesem.
„Prosím tě Michale, zpomal, mně ty zatáčky nedělají dobře … Pozóór! Autobus!“ vykřikne žena.
„Co se děje, už tam budem?“ probrala se i dcera do reality. Než jí mohla žena odpovědět, už byla zpět – ve filmovém světě.
Pumpa, zastavuji… „Potřebuješ na záchod?“ Nenamáhám se s odpovědí a už podrobuji osazenstvo stanice výslechu. Chlápek natírající poklopy nádrží mlčí, žena to odbrebentila za něj. Podstatný je fakt, že jedeme správně. Můžeme se sice vrátit, ale druhá verze je delší a cesta rozbitější. Ne! Já se rozhodně nikam nevracím. A opravdu asi po 10 minutách jsme v Jimramově, který má s Poličkou společné pouze to, že na infotabulích ignoruje existenci ŽnS. Jak se tady mohou konat nějaké závody – vždyť sem nikdo nemůže trefit?
„Hele, Nové Město na Moravě!“ vzpomněla si žena na název, který už dnes taky slyšela, „zahni doleva! Hned!“ ... Takže jsem vjel do cizí zahrady.
Po 15 minutách jsme v Novém Městě. Na známé silnici, hned mám lepší náladu … tamhle u té pumpy jsem se loni poptával na cestu. Navigace trvá na tom, že za 7 minut jsme v cíli. Rozhodl jsem se jí věřit. 500 metrů: projíždíme průmyslovou zónou a už bych si potřeboval odskočit. Kam mám jet, rozhoduji intuitivně, navigace je mrtvát. Mám jenom 2 indicie: naproti hotelu je Hypernova a ulice se jmenuje Strojírenská. Tenhle boj už nelze prohrát, tak jen ve zkratce: 2x otočka, bilboard na super obchod a ženy postřeh způsobily, že jsme sice z druhé strany a se 40 minutovým zpožděním zaparkovali na hotelovém parkovišti. Že jsme potom další půlhodinu čekali na recepční, která si (když se nás do 15 hodiny nedočkala) jen odskočila naproti – to už je jiná kapitola.
