158| Po kolejích ... cílem Mariánské Lázně

Včera jsem slíbil procházku po Mariánských Lázních. Dobrý plán – má 2 chyby: měl bych to umět (mám tu 70 vlogů), ale neumím (vkládat fotky) … a za druhé to znamená prohlídnout na 300 fotek. Zkusím zítra, dnes jen „tichá“ historka.

Nedoporučuji přede mnou přirovnávat covid19 k rýmičce. Jistě, každý má právo na svůj názor, každý by měl také v sobě mít brzdu, která se aktivuje vždy, kdy není nutné a hlavně vhodné přesvědčovat svět o jeho správnosti... Půlnoční čas, horečka 39,6°C, záchvaty kašle, odpor k jídlu – sám doma, v hlavě jediná myšlenka: je tohle snad konec? … Nastal už čas zavolat si rychlou? Volám … výsledkem je info, ať si vezmu ibalgin nebo paralen. Takže zřejmě neumřu. Ulevilo se mi a já začal stonat důkladně. Nákupy – sousedka a má 1. žena; strava a úklid – má 1. žena. Ta až posléze zjitila, že má covida také – ovšem lehčí formu…

O 2,5 měsíce později: jako velkej dík jsem koupil ženě poukaz do lázní. Klimkovice – blízko, Karviná – ještě blíž, Mariánky – nabízejí slevu. Že je to daleko? Jak se to vezmme: cca 600 km. Pravda, strávit 8 – 9 hodin za volantem jízdou po tankodromech dálkových (D1, D5) či místních – není žádná hitparáda, ale šest hodin v rychlovlaku s dobrým obědem, internetem a hovorem nad sklenicí vína (opravdu nejsem tajný agent národního dopravce s povolením přehánět), kdy už cesta je cíl, se dá velmi dobře snést. Při koupi místenek jsem dbal, abychom seděli v tichém vagónu. Proč? Je snad jasné: nesnáším brekot malých uřvanců, jekot týnejžrů, kolektivní telefonování žen předdůchodového věku, volající všem dostupným kámoškám či hlučným šéfům, řídícím z vlaku dálkově firmu.

První úsek (Ostrava – Praha) v pohodě. Odjezd na čas (kolem půl 10), kávička + noviny (Olomouc); oběd v Pardubicích, pak hlavní pražské a posléze smíchovské nádraží. Zde měl přistoupit kamarád Petr (známý z lázní = symbolické), jemuž také ML učarovaly. Rychlovlak se dává do pohybu, Petr nikde! Ještě chvíle napětí, otvírají se dveře a již vchází hřmotný kamarád s neméně hřmotným batohem na zádech: „Nazdar rodino! To musíte bejt až v posledním vagónu?“ Než jsem mu stačil vysvětlit, že jsme v prvním, otočilo se všech šest žen (vlastně 5, jedna právě telefonovala) k němu a s vražedným pohledem a prstem na rtech počaly syčet ‚psssst!‘ s dodatkem, že jsme v tichém oddíle: „Tož díky za nevyžádanou informaci … a dejchat se tu smí?“ a obrátil se na mne, „tak kde je moje sesle?“ A s hlasitým komentářem zabral krosnou 2 místa na čtyřce a naproti se usadil sám. V ruce se mu zjevila placatice neoriginálního obsahu a nesmírně nahlas vyjádřil předsevzetí:  „Tak ať se nám, děcka, ten pobyt vydaří, na zdraví!“ … Telefonující žena ukončila hovor a vystartovala z vagonu, aby sem po chvíli dovlekla (ne právě dobrovolně jdoucího) průvodčího. Ten po kontrole jízdenek zcela neadresně připomněl specifika tichého oddílu a chystal se odejít.

„No snad mu dáte aspoň pokutu,“ rozčiluje se stěžovatelka. Meze trpělivosti průvodčího jsou evidentně již na dohled.

„Není zač paní, nikdo tu netelefonuje, nikdo hlasitě nehovoří…“

„Moment,“ debata mě začíná zajímat, „ono se tu nesmí ani mobilovat? V tom případě bych o jedné adeptce na pokutu věděl, co myslíte, madam?“ obracím se na paní akurátnou.

„No, co si to dovolujete, sprosťáku jeden! Já měla jen jeden krátký, důležitý hovor dceři.“

„Souhlasím, měla jste důležitý hovor šesti dcerám, že už sedíte ve vlaku. Pane průvodčí, najde se tu pro paní místo ve vagónu, kde bude moci beztrestně telefonovat?“ usměju se na zaměstnance ČD.

„Jistě, pane,“ úsměv je mi vrácen, „pojďte paní, v dětském mám pro vás extra místo.“

O 2 hodiny se ocitáme na peróně ML nádraží, kde nás po vzoru usa filmů očekává hotelový taxikář s cedulí v ruce. Líbí se mi to, byť jsme tu jenom my tři: „Prosím vás, mám dotaz – nejste „tiché“ taxi, že ne?“ ptám se dřív, než se rozjedem. Sicher ist sicher! A když ten dobrý muž nechápe, vyprávím mu příhodu z vlaku, která jej upřímně pobavila. Což završil informací, že si povídá rád a že v jeho voze můžeme klidně hovořit, volat, zpívat a třebas i jódlovat. Tato nabídka zůstala překvapivě nevyužita ... a to především proto, že už parkujeme před hotelem.

Přihlášením na recepci nám začíná lázeňský pobyt, ale to už je jiná kapitola (= slíbené fotky) … teda, pokud vás to zajímá. Což poznám jen podle čtenosti a výše karmy. Tak prosím, likujte – ať mám nějakou radost ze života. Fajn, díky … ahoj!