153| Po kolejích - cílem Bratislava

Dokončení příběhu: neztratí varšavský rychlík na pražský víc, než 13 minut a umožní mi tak přestoupit v Břeclavi do vlaku, kterým jede do Bratislavy kamarád Petr? Uvidíme...

Na přestup mám, dle jízdního řádu, solidních 13 minut. O ty jsem ovšem přišel dřív, než jsme vyjeli z Ostravy. Ve Studénce jsem lehce znervózněl: jednak na zdejším přejezdu mají řidiči kamiónů ve zvyku hrát s vlaky ruskou ruletu, jindy zas strojvůdci použijí neschválený typ brzdy (totiž mostní pilíř), ale především: naše zpoždění převýšilo o 8 minut časovou rezervu pro přestup. Můj osud se tak začíná naplňovat - zřejmě dožiju jako asociál na jihu Moravy s novým kámošem Kadlem! (viz předchozí epizoda) 

Po 20 minutách beznaděje přichází v Přerově (z konkurenčního rychlíku) dobrá zpráva: také on má 16 minut zpoždění, čímž mé přestupové šance zase stoupají. A že dobrých zpráv není nikdy dost, tak v Uherském Hradišti přistoupí madona. Co tím chce autor říci? Pravděpodobně jen to, že se naproti němu usalašila, teda snesla se, přírodní kráska, jsoucí na naší planetě, odhadem ne více 20 let. V bílém tričku, zlaté, puntíkaté sukni a bílých teniskách, ozdobena jen drobným řetízkem a přírodní krásou mladistvé pleti, s vlasy svázanými do neposlušného culíku - mu způsobila ztrátu řeči, což bylo vlastně jedno, protože fuč byla i schopnost zplození byť jen jediné myšlenky, kterou by ji mohl oslovit. Dilema cesty je odsunuto na vedlejší kolej. Zavře oči a snaží se uklidnit. Nakonec přece jen stvořil jakýsi plán ... postup, kterým snad docílí komunikace s vílou:

1. oslovení nabídkou kyselých meruněk

2. představení se a nevázaným, jasně, že vtipným dialogem, získání o ní maxima informací

3. a hlavně získ kontaktu!

Fajn, otevřel oči. Však zřejmě jenom proto, aby neuvěřil, co vidí... Madona proti němu již nesedí a moment, kdy ji zahlédl na nástupišti, byl jen potvrzením krachu jeho plánu. A protože špatné zprávy téměř nikdy nechodí osamoceny, znovu došlo k překlopení zpoždění v neprospěch Ostravy.

'Dojdu si alespoň zadara na záchod,' rozhodne se Michal po dalším časovém zvratu a s vědomím získaného 7 minutového náskoku postavil kufr ke dveřím a sám vstoupí do nejmenší vlaku místnosti. Činnost začali současně: Michal vylučovat a vlak ... brzdit. 

'Zřejmě červená před nádražím,' pomyslel si. Bouchání dveří a dusot vystupujících jej záhy přesvědčily o opaku. Naštěstí kufr na svého páníčka poslušně počkal.

Hlavní starost: 'Kde je écéčko s Petrem?' Odpověď mu dává chraplák nádražního rozhlasu: 4 hlášení o zpoždění (v Břeclavi se shodou okolností potkávají i protisměrné vlaky). Moudrá z hlášení není ani střídající osádka.

"Čo už teraz urobíme? Počkáme a uvidíme," navrhuje slovenský strojvůdce, "lebo jedno je isté: bez nás neodjedu!" Měl pravdu. Za 10 minut dostává pražský rychlík zelenou a opouští příhraniční stanici.

Nikdo netuší, že už za 12 hodin se místem prožene tornádo - zničující bouře, nám známá především z katastrofických filmů! Pět totálně zničených jihomoravských obcí, stovky domů určených k demolici, přes sto zraněných, 5 mrtvých! To je hrůzná bilance čtvrteční noci. Nechce se mi psát, mám husinu, občas bulím. Ne, dnes jen popřeji raněným brzkého uzdravení, postiženým naději na účinnou pomoc státu (výstavbu nových vesnic) a pozůstalým ... nelze víc, než upřímnou soustrast. Toť dnes vše...