152| Po kolejích - cílem Břeclav

2 verze, pro přehlednost řazeno do kapitol, jež jsem nazval odseky. Netuším, co to slovo vlastně znamená, zda existuje nebo zda jsem ho právě vymyslel… „Zadej ho do googlu a hned budeš mít jasno,“ dává mi nevyžádanou radu dcera...

Odsek 1.

„Petře, po pravdě: těšíš se na společnou dovču (4 dny v Bratislavě) nebo jo?“ ptám se kámoše po hodině internetového hovoru o … no, vlastně o ničem. Ostatně, je neděle podvečer, co se dá jiného dělat. Že bych snad sledoval naprosto úžasnej fotbalovej mač – ME 2020: Rakousko vs. Severní Makedonie? Sorry, to si radši pustím (jako hlukovou kulisu) Djokoviče, byť je i mně jasné, že RG letos vyhraje málo sympatický Slovan.

„Jasná věc, že se těším. Ty snad ne?“ nemá obličej, hledící na mě z monitoru, žádné pochybnosti, „tak v čem zase vidíš problém?“

„No, já bych neřekl problém, spíš obavu … znáš přece lidové přísloví ve smyslu: kdo se moc na cosik těší, bývá pak často zklamán.“

„Ne, tak to fakticky neznám, spíš bych tipnul, že sis je, lide můj, právě vymyslel. Můžeš mi ty obavy konkretizovat?“

„To můžu, ale pak nehudruj, že jsem ti zkazil náladu.“

„Náladu bys mi zkazil jedině v případě, že by ses rozhodl recitovat mi své básně.“

Hmm, teď bych se měl asi urazit, jenže není času nazbyt – právě mě napadl úžasný, přímo skvostný nápad! Odpovím tomu optimistovi netradičně, umělecky, přímo literárně: „Tak Petře, poslouchej. Své pochybnosti ti vyjádřím formou krátké povídky. A že jsem dobrák, můžeš si vybrat mezi kladnou a zápornou verzí.“

„Víš co, dej obě, já si pak vyberu.“

‚A jo, zapomněl jsem, že napsat povídku je rychlejší než vyčištění zubů,‘ vnitřně hudruji, ale smířen s realitou (ostatně není na výběr) rozhoduji začít katastrofickou verzí…

Vystupuji v Bohumíně z autobusu, přejdu ulici a vcházím do nedávno vymalované (tak tomu se říká zbytečně vynaložená energie) nádražní budovy. Informační tabule nefunguje, proto jobovku o zpoždění vlaku EC, jedoucího k nám z dalekého severu (tedy Varšavy), lepí izolepou na okno unavený nádražák předdůchodového věku.

„Haló pane, těch 10 minut je definitivních? Přestupuji totiž v Břeclavi,“ snažím se z chlápka dostat optimistickou odpověď. Marná má snaha…

„Vypadám snad jako Libuše? Jak to mám asi tak vědět? Včera měl zpoždění skoro hodinu … přesně 70 minut! Ale můžete se modlit. Ne, že by vám to pomohlo, ale aspoň se zabavíte.“

„Tak to vám pěkně děkuju.“

„Není zač … hele, počkejte! Teď si vzpomínám, že o velikonocích přijelo ecéčko o 3 minuty dřív. Tak nezoufejte, zázraky se dějou, kolik máte času na ten přestup?“

Jenže nejsou velikonoce, pomyslím si a nahlas odpovím: „13 minut!“

„Tak s tím nepočítejte, ale vlaky jezdijou v taktu, máte šanci chytit ten další,“ zmrazil stařík mé naděje.

Odsek 2.

22 minut. To je časový odsek (vida, mé  záhadné slůvko nachází uplatnění už i v literaruře), o který vyjíždíme později vůči JŘ 2021. Analyzuji svoji situaci a posléze zjišťuji, že není tak zlá, jak se zprvu zdálo. Možnosti jsou víceméně 4:

Za prvé: strojvůdce na to šlápne a ubere ze zpoždění 10 minut (tomu dávám max 25 %)

Za druhé: Petrův vlak bude mít také zpoždění (50 % je jistota)

Za třetí: Petr vystoupí v Břeclavi, kde společně počkáme na další spoj jedoucí do hlavního města bratrské repubiky (24 %)

Za čtvrté: Petr jízdu nepřeruší … ale ne, to by kamarád neudělal, tomu dávám symbolické 1 procento.

Tak udělal … jak jsem zjistil po 3 hodinách. Zklamán, hledám spásu u pracovníka národního dopravce, poflakujícího se po perónu břeclavského nádraží. Což nebyla volba ani dobrá, ani chytrá - bohužel v tuto chvíli, ale volba jediná možná.

Odsek 3.

„… écéčka na sebe nečekaj, maximálně tak pět minut,“ odvětí na mou otázku (ne zrovna předpisově oděný) stařík – zaměstnanec  největšího dopravce, jistě už důchodového věku.

„A kdy vlastně vlak odjel?“ ptám se dál, aniž by to moji situaci nějak znatelně řešilo.

„3 minuty před příjezdem vaší stotrojky. 277 měla taky verspetung, jen vystoupili lidi, už pískala odjezd. Ale nebuďte smutnej, za 90 minut je tu 279 – teda pokud se nezpozdí. To je čas tak na 2 piva, nemyslíte? Jo, já sem Karel, ale říkej mi Kadle.“

Myslím, že je to přímá výzva, abych dědka pozval na panáka.

Odsek 4.

‚Ukončete nástup do mezistátního vlaku vyšší kvality národního dopravce České dráhy, Eurocity 281 Metropolitan. Vlak je připraven k odjezdu… Opakuji…“

„Kadle, co to ... co to hlásej, nejede mi už konečně ten rychllík do Prešpurka?“

„Nevím Michale, a ani mě to nezajímá, bo mám po šichtě. Ale neboj, všechna "vékvéčka" už jsou v taktu a na Slováky furt cosik jezdí. Lidstvo a zvlášť lidi jsou nepoučitelný. Místo, aby byli šťastný, že covid zmizel a seděli na zahrádce nebo vevnitř v hospodě, tak musej zasejc hned rajzovat.

Odsek 5.

„Člověče, jste živej nebo jen ožralej?“ slyším naštvanej hlas a vidím velké bílé světlo. Tak je to jasné, jsem mrtvej, o světle v tunelu jsem totiž kdysi četl. Nevím jak se to stalo, ale je konec … konec konce, řek by asi ajznboňák Kadel. A kde je Petr? Zřejmě kdesi na „žúrke v Blavě“, má přeci dovolenku, ne? Moje obavy tak měly opodstatnění, jeho v poho ... dyť žádný neměl! Tak to byla první, katastrofická verze příběhu. Petrův názor neznám, zatím se neozval. Vím proč … naši hrají první utkání podivného mistrovství. Nikomu nevadí, že rok nesedí a že se hraje na 11 stadionech (kde zrovna bylo volno a kde stihli nastříhat víc papírových diváků). Sportovní home office! Takže Petr sedí u telky / pc, oči přilepený na monitoru a chroupe hranolky.

Slovo odsek se mi (= slovensky odstavec) už přestalo líbit, tak zkouším: „odfuk“ … „odtrh“ … „odtah“ … „oddíl“ … „odlesk“… zatím nic moc, snad mě něco napadne.

Odsek 6. ... kladná verze příběhu

Den „dé“ jakože dovolená, je tu! Vystupuji v Bohumíně z autobusu a vcházím do opravené nádražní budovy. Metrák barvy, barel čistícího prostředku, něco kartáčů a hadrů, plato žářivek a světelná, informační tabule prosvětlily (dříve neútulný prostor, přeplněný bezdomovci) na celkem příjemné místo, kam se lze uchýlit před nepřízní počasí. Mám štěstí, polské écéčko právě brzdí u 1. perónu. Kolonka "zpoždění" stále vykazuje nulu. Jsou snad velikonoce?

...ne, takhle pozitivně psát nedokážu. Nudné, předvídatelné, i na sci-fi slabé. A místo odseku jsem taky nic nevymyslel. A že je text ve stylu|: ... Břeclav = ok, Blava (alias Prešpurk) = ok, dny strávené ve společnosti krásných dívek = super ... o ničem? Za mne souhlas. Necháme to na realitě zvané život ... a já pak o tom cosi napíši, ju? Ahoj!!!