147| Střípky z lázní: dno v nedohlednu.

'Když nemůžeš, tak přidej víc...' jo, super hit loňského léta. Nikdy bych si ani ve snu nepředstavil, že mi bude dopřáno si pravdivost těchto slov ověřit na vlastní kůži. 

Ani teď, ve 2 hodiny odpoledne, sedíc v příjemně vytopené restauraci hotelu Tanečnica, kdy zdolávám poslední kousek smaženého sýra a vyzobávám zbytek již studených hranolků, netuším blížící se katastrofu. Naopak, mé pocity jsou docela příjemné. Kafíčko a štrůdl definitivně odsouvá nepříjemné vzpomínky na 'lanovkovou' frontu do propadliště (když ne dějin,tak alespoň) mé paměti. V dobré rozmaru fotím hotel, rekonstruovanou chatu, novou budovu horní stanice lanovky a především ve sněhu dovádějící dceru. Odolávám i vábení stánkařů nabízejících nespočet kýčovitých suvenýrů a především všech možných laskomin. Aspoň jsem si to chvíli myslel ... "Tati, koupíš mi pendrek?" ptá se mě dcera. 

"Já určitě ne, máš snad kapesné - kup si ho sama," odpovídám a při vzpomínce na platbu v hotelu, která téměř zdvojnásobila dnešní útratu, pomalu ztrácím svoji těžce získanou dobrou náladu. 

"Ale peníze mám dole, v autě!" namítá dcera.

"No, tak to máš blbý! To budeš mít tak akorát pendrek!" odpovím automaticky.

"Právě, že nebudu," začíná protahovat ksichtík malá. Takže co? Jasně - sundavám pracně navlečené rukavice, sundavám i batoh, v něm pak hledám peněženku a nakonec v ní potřebných 30 kaček.  

"Lenoši, tak už pojďte!" volá na nás Romana. Ušli jsme stěží 200 metrů na vyhlídku, když se Káča počne dožadovat přestávky. Nikým z nás nevyslyšena, vysíleně padá do sněhové peřiny a vytahuje silný trumf, o kterém si je jista, že zabere...

"Tati, můžeš mě tady vyfotit?" Se skřípěním zubů sundavám rukavice i batoh ... a hledám v něm foťák. Spokojenost je na obou stranách: Kačka spočinula, já mám pár zimních fotografií ... ale kde je Romča?

"Kači, a teď mákneme, zastavujeme až u Radka," prohlásím nekompromisně.

Za 1/4 hodiny jsme tam. zatímco holky si fotí sochu boha Radegasta ze všech stran, já vystojím frontu na na teplý malinový čaj a horkou medovinu (útrata překročila  částku 16 stovek) a všichni pak u turistického rozcestníku dumáme, kudy půjdeme dál. Romča chce pokračovat až k dřevěnému kostelíku, zasvěcenému známým soluňským bratrům (což je ještě 2,5 km a pak stejná štreka zpět). Katka toho má plné zuby hlasuje pro okamžitý návrat. V duchu jsem při ní, ale také chci vyhovět lázeňské kolegyni: "Tak víte co? Půjdeme dál a až nás bude tlačit čas a únava, tak to otočíme," nečekám na souhlas a vyrážím.

Stmívá se, mlha houstne a také sníh mám raději za oknem. Po levé straně málem mineme hotel Radhošť. Ke kostelíku je to 300 metrů, zato k lanovce přes 4 kilásky. Poslední jede v 17 hodin.

"Kolik je hodin?" ptám se Romany, ta vyloví mobil a pak mi sdělí zdrcující informaci: "16:03!" Až jsem se orosil! To v tomhle  rozbředlém sněhu nejde ujít. Rozdělujeme se: Romana vyráží ke kostelíku, já s Katkou do restaurace - vyměnit mokré triko za suché a nadopovat se práškama. V 16.15 (již společně) vyrážíme k lanovce.

"Co se stane, když to nestihneme?" ptá se Romana. Takovou variantu si raději nepřipouštím. O to víc mě děsí. Znamená to dalších 7 kilometrů, k 11 již dnes ujitým. Přidávám do kroku a nasazuji tempo, jež by ode mne málokdo čekal - včetně mne. U Radegasta jsme 10 minut před pátou. Před námi ještě 1600 metrů. Jsem zpocenej, vyšťavenej, vzteklej, zoufalej! Vím, že to musíme stihnout, jenom nevím jak! Prodlužuji krok, má chůze se mění v klus, později v běh! Kdy jsem naposledy uběhl kilometr? Zřejmě na vojně? Každý nášlap mě bolí, cestu vnímám jen intuitivně, zastavit nemohu - riskoval bych pád... A tak běžím, jak Forrest Gump. Už vidím balící se stánkaře, už je míjím ... zda jede lanovka, zatím nevidím. Vbíhám do staniční  budovy. Čas: 17:08! Ale lanovka jede a zřejmě ještě nějakou dobu pojede, přede mnou je fronta asi 60 opozdilců. Jdu vyhlížet zbytek výpravy. Postavy jdoucí ve stínu nepoznávám, takže mávám na všechny. 

17:18! Jsme komplet. Předposlední! Úleva, dolů se dostaneme. Byla-li cesta nahoru očistcem, tu dolů lze směle nazvat peklem. Peklem - kde se netopí, kde vichr fučí proti nám, zasypává sněhem naše obličeje a kde prsty mrznou (zapomněl jsem si navléci rukavice), ve tmě na lanovce se bojím jen pohnout. Mám panický strach, že mi z prokřehlých rukou vypadne batoh! S penězi, doklady a hlavně s klíči od auta! Ráno tu bylo sloupů 20 - tak proč je jich nyní 40! A proč ta zpropadená lanovka stále zastavuje? Konečně jsme na pevné zemi! Pevné? Snad, rozhodně však kluzké. Přimrzlo ... a mokrý sníh vytvořil ledovku. Raději jdeme závějí, před námi ještě 1,5 km na dolní parkoviště! Cesta nekonečná ... už nemohu! ... 'Musíš!' říká mi něco uvnitř. Když člověk tvrdí, že už nemůže - má prý ještě třetinu sil! Nevím, který blbec to (zřejmě po opici) spočítal ... já ty síly už nemám. Už ne! 30 metrů ... 20 ... 10 ... 5 ... konečně jsem u auta ... a svět je náhle hezčí. I foukat přestalo. Však jedno vím jistě. V zimě jsem byl nahoře naposled!