Spousta lidí si píše deník. Zkoušel jsem to 2x, ale vydržel ztěží měsíc. V závěru prázdnin vyrážíme na Jadran. Zkusím naše příhody zaznamenat. Buď budou zajímavé nebo ... vymazat je mohu vždy. Dobro došli!!
Většina z nás dovolenou plánuje týdny a měsíce dopředu. Například má žena Karolína již v září zjišťuje, kdo ze známých kde byl, provede jeho průzkum spokojenosti, pak to zkonzultuje s počítačem, kde pečlivě prostuduje recenze, možnosti a slevy. Po mém formálním souhlasu s vybranou destinací, uhradí v cestovce zálohu ... a já tak již o vánocích vím, kdy, kde a s kým budu trávit příští dovolenou. Jistě, existují i jedinci - lovci slev, kteří v červnu sbalí kufry a poté čekají na tu pravou "last minutku". Manžel mé kamarádky se v této činnosti přímo vyžívá. I letos odletěli do Turecka v úterý, když ještě v neděli jsme domlouvali společnou víkendovku na chalupě!
Letošní dovolenou máme již za sebou - týden na "turecké riviéře" rozmazlováni v pětihvězdě, samozřejmě "all inclusive" byl skvělý, leč krátký. Snad i proto jsem minulý týden doma nadhodil možnost zajet ještě, na sklonku léta, jednou k moři - do Chorvatska. Tam jsme ještě nikdy nebyli. Přesto jsem cestu nepovažoval za reálnou. Proč? Hlavním důvodem je doprava. Polosoukromou cestu organizuje bývalý kolega ... vlastním autobusem! Tím jsme byli za hranicemi kdysi v pravěku cestování - po revoluci: v Itálii, Rakousku a Španělsku. Po negativních zkušenostech, kdy se buď porouchal autobus, zkolaboval řidič nebo došlo k zatopení dálnice a kdy měli všichni řidiči jedno společné ... a to, že neznali trasu, došlo k samovolnému rozhodnutí: Ne! Autobusem k moři? Již nikdy. To byla také první Karolíny reakce. Jenže ... moře je moře. To ona má moc ráda...
"A kolik za ten zájezd Radim vlastně chce?"
"No, cesta je za dvojku, pobyt taky, Katka je za čtvrtinu - celkem pro nás 9 000 Kč plus jídlo."
"Poslouchej, to není špatný," po chvíli dumání vyhrkne má milá žena.
"Si mě asi neslyšela, takže ještě jednou! Jede se autobusem českého původu, který na své lepší časy už jen vzpomíná." varuji Karolínu, abych nebyl později obviněn z podání neúplných informací.
"Já vím, ale za ty prachy? To by byl hřích nevyužít pobytu u moře. Víš, že Kačence dělá dobře." A nejen Kačence, myslím si ... raději v duchu.
Druhého dne je na mě Karolína nečekaně milá, teplá večeře, žádná výtka. Co to znamená? Chvíli o tom dumám, ale vzápětí na to kašlu, třeba to už bude ode dneška normální stav. Tak ne, opět jsem se zmýlil! Jen jsem odložil příbor, dostávám otázku.
"Chutnalo ti, Míšo?"
"Ano zlato, bylo to moc dobré - my dnes něco slavíme?"
"Ne, jenom ... jsem k tomu moři pozvala naši m.... a sou.....u," zadrmolila tak, že jsem jí nerozuměl. A kdybych rozuměl, stejně bych nevěřil.
"Co prosím?"
"No, že s námi pojede i moje mamka a sousedka Petra. Viď, že ti to nevadí?"
"Proč by mě to mělo vadit? Když budou sedět spolu a spát ve svém pokoji."
"Spát budou ... s námi."
"Prosím? Jak to myslíš?"
"No, mluvila jsem s Radimem a on nám zajistil apartmán 2+1. Ale neboj, bude to fajn, holky nám občas pohlídají Kačku a my budeme mít tak více času na sebe!" tluče mi Kája klíny do hlavy!"
"A nebude to spíš náhodou tak, že místo dvou chytrejch jich teď na mě bude dvojnásobek? A že ses ani neporadila?" jsem docela bez nálady ... připadám si, jak sedmé kolo u autobusu.
"Když ono to bylo tak narychlo, ale já myslím, že to bude dobré," předstírá optimismus žena.
"Káji! A nemám raději obejít barák? Třebas by ještě někdo s námi jel?" ptám se ironicky, už smířen s osudem. Nemá smysl se pokoušet měnit stav věcí, který už je víceméně dán.
"Hele Míšo, klidně obejdi, ale vyvenči přitom fenu ... já jdu balit. A neboj, bude fajn!"
o 4 dny později...
Den odjezdu. Kufry a další bagáž sbalena v takovém množství jako bychom tam měli zůstat až do vánoc! S přehledem jsme zaplnili čtvrtinu zavazadlového prostoru autobusu i místo nad hlavami a pod sedadly! V půl páté vyjíždíme směrem na Olomouc, Brno, Bratislavu, Maďarsko, Slovinsko.
Svítá! Probouzím se u chorvatské benzinky. Cesta není tak strašná, zatím jsem ji prospal a vida, už jsme tu ... myslím si. "Tak v kolik tam budeme Radime, jak to vidíš?" ptám se řidiče optimisticky, aniž bych měl pro tento stav duše sebemenší opodstatnění.
"Tak ještě 500 kilometrů, já to vidím tak na osm hodin!" odhaduje Radim.
Má nálada rázem klesá k záporným hodnotám. Takže spát - to už asi neusnu, zkusím tedy druhou, po spánku, další oblíbenou činnost. Jídlo, řízeček, bábovka ... ňamka! A přece usínám! Nakonec to zvládá za sedm - zastávky jsou zrušeny!
11:30! Jsme tady. Autobusy jsou odstaveny na plácku u silnice, účastníky zájezdu si rozebírají majitelé přilehlých penzionků. Náš pan domácí má nastartovaného Golfa - ale ne! Najednou se do auta nevejdeme, i na 2x to zvládáme jen tak tak! Po formálním uvítání a vřelé kávě jsou ženy jak na trní, jen aby už byly dole ... u moře. Takže ještě namazat svá vybledlá těla a hurá na pláž! Prázdniny pokračují!
