112| Trable se zubama ... část 2.

Po dvouhodinovém boji to primář vzdal a já byl v polokómatu přemístěn na stomatologické oddělení fakultní nemocnice s tím, že mi zbytek osmy bude odstraněn v plné anestézii. Ocitl jsem se na přistýlce v pokoji plném 'bezzubců' ...

...pokračování...

Probouzím se až k večeru. Pokoj je osvětlen lampičkou nad jednou ze tří postelí a svitem televizní obrazovky…

„Hele, už se vzbudil,“ hlásí ostatním hlava na prostřední posteli a hned se mne ptá:„Nazdar mladej, to sis pěkně pospal. Jak ti je? Dáš dvacku na televizi!“

„Co prosím?“ nerozumím.

„Nepros! A dej dvacet nebo raději 40 káčé, za 5 minut se nám vypne telka,“ vysvětluje žádost prostřední hlavy ta ležící u okna.

„Aha! Ale nemusím se koukat – je mi blbě!“ hážu padesát na nejbližší deku a opět usínám.

**** 

Má 2. operace v životě a opět obava, aby mě nezačali operovat dříve, než se odebéřu do říše snů. Anestetikum dostávám žilně … než stačím požádat doktora, aby si dal záležet … probouzím se na pokoji, tentokrát na místě u dveří – už i s výhledem na televizní obrazovku a vlastní lampičkou. Popravdě – je mi to docela jedno, stále mě bolí hlava a navíc i pusa, kterou nemohu zaboha otevřít a proto ani promluvit. Na dotaz, zda dám 20 na telku, jen zachrčím, což je pro pacoše na středním lůžku pokyn k tomu, aby hbitě vyskočil a jal se hledat kýžený obnos v mé peněžence.

„Óběééd!“ ozývá se z chodby! Uvědomuji si, že mám hlad, naposledy jsem včera snídal, na oběd jsem včera ještě neměl nárok a večeři kvůli operaci ... taky nedostal. S ulehčením zjišťuji, že nejsem omezen v pohybu. Vstávám tedy a ... zase padám na postel! Podlomila se mi kolena ... tak ještě jednou ... znovu a pěkně pomalu. Ploužím se ku dveřím.

„Zbytečnej kvalt mladej! Co tě čeká v jídelně, by nežralo ani prase. A piškoty neukousneš!“ dostává se mi varování, kterému odmítám věřit. Brzy však objevuji jeho pravdivost. Na tácu s mým jménem leží 3 misky. Po odklopení víček zjišťuji, že dnešní oběd tvoří žlutá, zelená a bílá kašovitá hmota…

„Hmmm??“ ptám se kolegy (což v překladu znamená: co to je?). Ten mrkne na lístek a škodolibě mi poskytuje žádanou informaci: „Tak to žluté je mrkvová polévka, zelené – špenát s hovězím masem a bílé je knedlík!“

„Éee hínon?“ zní můj další dotaz. „Příbor? Ten nepotřebuješ, tady máš brčko, pusu stejně víc neotevřeš! A pochybuju, že to sníš!“ Zase měl pravdu. Všechny 3 kaše (ne)chutnaly stejně, tedy nijak. Neslané, nekořeněné, nemastné. Z každé misky pár srků a končím. Cestou na pokoj si beru z koše pytlík piškotů a z mrazáku chlazenou petku 0,5l – jakožto poslední výdobytek chladící techniky potřebnou k chlazení opuchlé tváře. Má krádež byla zbytečná: nedokáži otevřít ústa natolik, abych vsunul piškot do úst. Jdu spát.

… po šesti dnech…

Po vizitě dostávám dřevěný klínek na procvičování otvírání úst páčením, pár rad ohledně jídla a hygieny … a jsem propuštěn.

Po měsíci páčení otvírám ústa již natolik dobře, že dokáži sníst běžný oběd, pokud se nejedná o tuhé hovězí. Přesto zůstává má pravá tvář povislá a nemohu se v ní zbavit pocitu nepříjemného mravenčení. Nikdy jsem nebyl nakloněn ‚hranému, americkému, afektovanému úsměvu‘. Nyní se už o něj v práci ani nepokouším. Jsem rád, že nešišlám, i když se má výslovnost slyšitelně zhoršila.

„Pán Čech, čo je to s vami. Mračite sa viac, jako moja stara po ranu!“ hlaholí na salonu primář kožního oddělení.

„Po ránu si dej pozor, ať nechytíš ode mne ránu!“ stojí primáři za zády jeho statná ženy, primářka oddělení zubního, „ale Jaro má pravdu – mračíte se, ne … vypadáte ztrápeně, co se stalo?  Vymlouvám se na operační zákrok. Výsledkem rozhovoru je doporučení k paní primářce na neurošku. Není kolem mne najednou poněkud ‚přeprimářováno‘! Však jenom blázen by odmítal podanou primářskou ruku. Nazítří beru služební vůz a jako prominentní pacient se po dopoledních vyšetřeních ocitám v pracovně paní primářky. Je milá a bere mě jako sobě rovného. Po analýze dostupných výsledků se mnou konzultuje varianty dalšího postupu a volbu farmaceutik. Opravdu netuším, o čem mluví – a popravdě, je mi celkem jedno, jakou barvu, tvar a výrobce tablety mají. Hlavně, když pomohou obnovit má nervová zakončení a zbaví mě toho protivného mravenčení.

Následujícího roku jsem vyzkoušel všechny – nepomohly žádné. Jediným výsledkem, zcela jistě ne pozitivním, byl nově získaný třes levé ruky. Po následné řadě vyšetření paní primářka (samozřejmě, po poradě se mnou) vyloučila všechny zrůdné nemoci včetně Parkinsonovy s tím, že se jedná jen o ‚stařecký třes‘…

„Dobrou zprávou pane Čechu je fakt, že lidé s tímto handicapem se obvykle dožívají vysokého věku,“ dovídám se na rozloučenou. Tato zpráva mě potěšila. Nemám důvod nevěřit – má babička se klepe jako sulc, však jinak se ve svých 95 letech těší výbornému zdraví. Věnuje se katalogizaci svých domnělých i reálných nemocí: cukrovkou počínaje a šedým či zeleným očním zákalem konče – a s nesmírnou čilostí kmitá po svém ‚Domově ve stáří‘, kde s vrozenou zvědavostí nekonečně dlouho zpovídá každého, kdo před ní včas neuteče.

****

Dobré zprávy se jako noc a den střídají se zprávami špatnými. Mezi ty druhé rozhodně patří po 2 letech opravený nález paní primářky (jenž se mnou tentokrát ani neprodiskutovala) … „Tak pane Čechu, stařecký třes už můžeme vyloučit!“

„No, nevím paní primářko, ale já nemám pocit, že by třes ustupoval, spíše naopak,“ argumentuji a dokládám svá slova předpažením obou rukou, s tím, že ta levá v klidu rozhodně není.

„Vidíte, máte pravdu! Takže podle všech známek se jedná o PN. Já se omlouvám, musím odejít na seminář, ale nebojte, budete v dobrých rukou. Vaši dokumentaci jsem už předala kolegyni, doktorce Poláčkové. No tak, hlavu vzhůru, mladý muži! Přece to teď nevzdáme, ne?! Na shledanou,“ a s jejím pozdravem jsem téměř fyzicky vytlačen z primářčiny pracovny.

Sedím doma a dělám si seznam, koho zabiji nejdřív. První místo má rezervované paní zubařka. Měla pravdu, ta ležatá osma mi opravdu změnila život. 

... pokračování příště