Aneb úplně normální večer jedné ůplně normální rodinky. I když je to normální? Kdo dominuje? Žena, dítě - otec těžko. Je výhodné být stále dominantním, rvát se denně o svou pozici? V práci? Možná. Doma? Snad ne....
Je 20:07, úplně všední den:
„Ahoj zlato, kde jsi tak dlouho? Už jsme se o tebe báli!“
„Ahóóój mamko! Kdes byla?“
„Ježíši, přece u Evy na nehtech, vždyť jsem to včera říkala!“
„Komu? Mně ne.“
„Mně taky ne, maminko moje.“
„Hele kočičko, a proč už nejsi v pyžamku – cože? Ty jsi ještě ani nevečeřela!“
„Ne.“
„A co jste tady dělali – s tatínkem?“
„No, tatínek byl u počítače, furt si něco psal a já se dívala na ‚divko‘.“
„Michale, ty závisláku, už si zase píšeš ty pitomý povídky? Proč to dítě nejedlo?“
„Nechtěla. A ono tu taky nic k jídlu není.“
„To si děláš srandu, mrazák je plný: párky, chleby, vajíčka …“
„Do mrazáku nechodím.“
„Mami, mami, ukaž mi nové nehty!“
„Podívej se miláčku, líbí se ti?“
„Jé, ty jsou krásné, já bych chtěla taky takové, prosím, prosím!“
„Až vyrosteš zlato, máš hlad?“
„Néé, ale chuť!“
„A na co, miláčku? Dáš si jablíčko?“
„Káčo, pojď do koupelny, dáme rychlovku!“
„Teď jí.“
„V půl deváté?“
„No a? Když jsi jí nic nedal!“
„Jsem se jí ptal, ale ona nic nechtěla.“
„Ježiši, když čumí na divko, tak nikdy nic nechce – si snad rodič, máš jí poručit.“
„Hmm, tak zase blbě.“
„No a ne? … Proč už zas sedíš u toho počítače, nemůžeš mi pomoct?“
„A co mám dělat?“
„Nic asi, tak jí jdi umejt!“
„Vždyť jsi jí dala jabko.“
„Jéé, maminko, mně vypad zoubek!“
„Ukaž zlato! Opravdu! Dej mi ho, tatínku, podívej se.“
„Fuj, víš, že mi to nedělá dobře, neukazovat!“
„Mami, mami, musíme dát zoubek do krabičky pro vílu Zubničku!“
„Ježíš, a to je kdo – co?“
„Tati, ty to nevíš? Přece víla, co si vezme můj zoubek a přinese mi za to ráno sladkosti!“
„Bože, co je to zase za americkou pitomost.“
„Půjdeš ji konečně umýt?“
„To jablko je volný?“
„Přece nebudeš na noc jíst, podívej se na sebe do zrcadla.“
„Kačko, kdo bude dřív v koupelně!“
„Já, já – už tu jsem! Vyhrála jsem!“
„Tak bleskovka, než napočítáme do šedesáti, jo?“
„… 57 … 58 … 59 … 60! Nestihlas to!“
„Když ty počítáš moc rychle, ještě do 20i, jo?“
„Tak jo!“
„A ještě učesat!“
„Jau, to tahá! Ty to vůbec neumíš, jdu za mamkou.“
„Mami, učešeš mě? A pomazlíme se? Prosím, prosím!“
„Tak do reklamy, ano, pak půjdeš spinkat!“
--- Po 12i minutách, v tv začíná reklama …
„Mohl bys to dítě aspoň uložit a nehnípat u počítače?
„Mohl, čekal jsem na reklamu. Někdo hnípá u PC, někdo u TV, není to snad jedno?“
„Není, já relaxuju. Vstávala jsem v šest a … teprve teď jsem si sedla!“
„Ti dělala Evka nehty vestoje? Mohu za to, žes tam jela?“
„Prosím tě, o co ti jde, chodím tam jednou za 2 měsíce, jiné chodí co 3 týdny.“
„Mně je fakt jedno, kdy tam chodíš, jen mi to nevyčítej.“
„A dělá mi je za poloviční cenu!“
„Mně je to fakticky jedno.“
„Dáš to dítě už spát?“
„Kačko, jdeme!“
„Mamíí, do reklamy, jo?“
„Reklama už byla, nech maminku odpočívat.“
„Tak do příští, ale pak už půjdeš s tatínkem spát, ano?“
„Ano, mami!“
„To už zase sedíš u toho počítače? Nemůžeš si tu sednout k nám?“
„Mě opravdu ‚Cesty odnikud nikam‘ nezajímají.“
„A co tě teda zajímá?“
„No, momentálně píšu takový příběh ze života jedné obyčejné rodiny.“
„Tak se u toho aspoň nehrb, kdo se má na tebe koukat.“
„Á reklama, Kačko spát a vyčůrat!“
„Mami, ještě ne, prosím.“
„Ne, miláčku, už jdi spinkat, ráno vstáváme brzy.“
„Káčo, čekám tě v koupelně – a vezmi to přes záchod!“
NIC!
„Kateřino, já čekám!“
„Jdi miláčku, ať se tatínek nezlobí.“
„A povíš mi ještě pohádku?“
„Dnes už ne, dívali jsme se spolu na televizi, ale tatínek ti zazpívá písničku.“
„Ach jo!“
„Katko, já tu stále čekám!“
„Už jdu tati, zazpíváme si.“
„Není na to už pozdě?“
„Mamka nám to dovolila.“
„Tak jen jednu, jo?“
„Dvě! Vlastně tři! Každý si vybere tři písničky, jóó?“
„NE! Tři dohromady!“
„Tak dobře, každý tři.“
„A jakou chceš?
„No, já zrovna ani nevím.“
„Hmm, tak to necháme na zítra, dobrou noc!“
„Néé! Už vím: ‚Okolo Hradce‘, ‚Anděla‘ a ‚Prase na poli‘ jo?“
„Tak spusť ...“
Po čtyřech písničkách …
„Už toho nechte, ať už ta holka spí, bude deset!“
„Mami, tatínek už usnul! Můžu jít spát dnes k tobě?“
„Opravdu už spí?“
„Ano.“
„Ten má život, tak pojď ty moje kočičko.“
„A mamíí!“
„Copak?“
„Jsem ti chtěla říct, že tě strašně miluju.“
„Pojď sem zlatíčko, už to bude končit, tak tu můžeš být se mnou, chceš?“
„Ano. A mami?“
„Copak?“
„Víš, že jsi moje nejhodnější maminka?“
„Drndo, a kolik jich máš?“
„No, já myslím jako ze všech, i ty ze školky, od jiných dětí.“
„Aha, konec, tak jdeme spát. A potichu, víš, že už tatínek spí. Dnes se nadřel, hlídal tě a ještě napsal o nás povídku.“
„Tak jo. Já už jdu do tvý postýlky a zahřeju ti jí!
„Tak dobrou noc, miláčku, hezké sny!“
