S velmi smíšenými pocity přijel v pátek Michal na letiště Dobříš na prezentaci nového vozu. Prezentace mu nevadí, ale trápí jej nutnost absolvovat doprovodný program sestávající se z několika leteckých disciplín včetně seskoku...
Dobříš, parkoviště aeroklubu
Zaparkuji služební vůz a než stačím vystoupit, přichází ke mně velmi hezká, štíhlá zrzečka v mini sukýnce, která je jen o málo širší než pásek obepínající její útlý pas.
„Dobrý den pane, jmenuji se Ivanka a mám za úkol vás seznámit s dnešním programem. Jaké je prosím, vaše jméno a z jaké jste firmy?“ usmívá dívka a zapisuje si má data do formuláře.
Pane Bože, tos mi dopřál takovou krasavici beztak jen proto, že je to dnes naposled, co?
„A ještě vás poprosím o vaši konfekční velikost,“ zní další její požadavek.
„Omlouvám se vílo, ale netuším, co to po mně vlastně chcete?“ ztrapňuji se svou nevědomostí.
"To nevadí pane Čech, to tu dnes nejste sám. Muži tahle data moc neznají, k životu je nepotřebují ... košile jim kupují manželky, že?" dívá se na mne a čeká na moji reakci. Předpokládám, že můj rodinný stav není (pro "zabití se" při seskoku) významným faktorem - takže nereaguji. Nakonec Ivance stačí má výška a váha. Přicházíme k hangárům, provozní budově a postaveným stanům. Víla mě seznamuje s mým časovým harmonogramem, na plánku i v reálu mi ukazuje jednotlivá stanoviště a nakonec mě zavádí do velkého, rautového stanu, kde nabízí bohaté občerstvení. Nejsem schopen polknout ani hlt čaje, natož cosi pojíst. Najednou je mi tak líto mého mladého života, jenž zřejmě dnes skončí, že učiním, čeho bych se jinak jen stěží odvážil...
Ivanka se se mnou loučí, přeje mi krásný den, přidá úsměv na rozloučenou a ... mizí za zástěnou. A já? Já jdu za ní … kolem kartónů a přepravek úzkou uličkou ... nemám čas na rozhlížení, Ivanka mě hned registruje a překvapeně se ptá: „Co se stalo, pane Čech? Zapomněla jsem na něco? Jak vám mohu pomoci?“
Nemohu se rozhodnout, zda mám něco říct anebo ji rovnou políbit. Ale mluvit umím, nejsem neandrtálec, jsem vedoucí … jen se hrozně bojím: „Slečno Ivanko, nezlobte se na mě, nejsem milovník letecké akrobacie, práce ve výškách a tak podobně. Jsem tu proto, že ostatní ve firmě se dnešního pitomého programu bojí ještě víc! ... Asi vám budu připadat směšný a dost možná i trapný, ale já mám šílený pocit, že to se mnou dnes nedopadne dobře. Myslíte, že byste mě mohla obejmout? Má-li být dnešek mým posledním dnem, ať skončí s pomyšlením, že jsem dnes držel v náručí tu nejkrásnější dívku v širokém okolí?“ víc neřeknu a ani nemusím...
„Už nemluv, já ti rozumím - taky by mě do těch letadýlek nedostali“, špitne víla nebo snad anděl? A její rty se přitisknou k mým!
Nevím, jak dlouho jsem ji držel v náručí. Minutu? Spíše dvě - možná tři. Čas se pro mne zastavil. Náhle mi vyklouzla z poza rukou a než jsem otevřel oči - nebylo jí. S překvapením zjišťuji, že pocit strachu opravdu zmizel. Aspoň na chvíli, která mi umožní se nasnídat. Poté jdu do hangáru, kde začíná novinářská prezentace novinky. Ta mě zase tolik nezajímá. Využívám proto volného prostoru u auta k prezentaci soukromé.
„Dobrý den pane Čech,“ zdraví mě drobná, blond dívka, jež přišla k vozu vzápětí. Má smůlu, dnes patřím Ivance ... a kromě toho, nejsem rád rušen při studiu. Nevrlým zamručením a prásknutím dveří jsem to dal dost jasně najevo. Víc už nepromluvila a brzy zmizela. Navíc moji náladu zhoršuje nezadržitelně se blížící čas 1. disciplíny: letu větroněm.
„Pane Čech! Slyšíte mě?“ Hmm, dneska je po mně dost silná poptávka, pomyslím si. Otočím se a ztuhnu překvapením…
„Pane Čech, za 15 minut jdete na start,“ sděluje mi můj krásný anděl (vlastně ne, anděl má křídla, svatozář a bývá bezpohlavní! Ivanka bude přeci jenom víla.). Co mi to říká?
„Prohodila jsem si pozici s kamarádkou, abych ti byla nablízku, kdybys měl zase ty pitomé pocity o posledním dnu…“ přechází má krásná hosteska na tykání.
„Jsem plný pitomých pocitů,“ chápu její narážku … a Ivanka je skvělá psychoterapeutka! Takže mi málem větroň uletěl!
Jenže to bylo před 1 hodinou, teď sedím na tvrdé sedačce v čemsi odporném, děravém – škvírami ve stěnách vidím ven. Zato před sebou nevidím nic, jen záda a hlavu jakési figuríny, které jsem svěřil svůj život. Naše raketa je vzhůru tažena na laně, po jehož odpojení dochází k šílenému propadu – prakticky k volnému pádu! IVANKÓÓÓ!!! Pilot propad sice nakonec ustál, ale i tak je let hrozivý a hlučný: ta hromada plechu se klepe, třepe, drnčí, rachtá a hlavně vydává tak šílený řev, jekot, kravál … ve stíhačce nemůže být větší! BUCH!!! DRNCACÁ! KŘUP!!!
A najednou obzvláště silná rána, poté pravidelné kodrcání, cítím, že orchestrion zpomaluje ... a najednou je ticho! Stojíme! Jsem šťasten. Vypadá to, že jsem 1. disciplinu paní ředitelky (doufám, že ji v zájmu sítě někdo brzy otěhotní a na 3 roky se zbavíme jejích praštěných nápadů) přežil! Vzít Ivanku do náručí a zmizet – jsem nejšťastnějším prodavačem aut na světě a v přilehlých galaxiích!
Jenže Ivanka už u stanu nestojí … zato tam potkávám mého pražského "šéfa" Pepu. Tradiční úsměv od ucha k uchu … mává a cosi gestikuluje. Co tak naléhavě asi po mně může chtít? Nejvíc by mě potěšil náhradníkem na můj seskok.
„Ahoj Michale! Jak bylo nahoře? Mám pro tebe dobrou zprávu: mám někoho, na koho nezbylo místo na seskok padákem. Tak se mám zeptat, jestli bys mu nedal to svoje? Dáš ne?“
"No jasně, že ... no, tedy ... jasně, že nééé! Jak tě to vůbec mohlo napadnout?" odpovídám a nebýt situace tak vážná, musel bych se smát při pohledu na jeho výraz. Nepochybuji o tom, že nepochybuje, že jsem se právě zbláznil. A vlastně má pravdu....
... pokračování příště
