06| Kamarádství nebo láska?

Ne vždy se mi daří, ne vždy mám dobrou náladu. Ne vždy se mi chce psát. Dnes jsem se potkal s kamarádem, dobrým kamarádem. S velmi dobrým kamarádem z dětství. Příjemný večer. Příjemný rozhovor. Nakonec je tu dárek. Dárek pro mě?

           Je mi 10 let. Bydlím ve slepé ulici, to jest 5 činžáků: 4 kámoši, 1 kamarádka – snad i láska, ovšem dětská. Ve třídě dalších třicet spolužáků, z nichž minimálně třetinu mohu nazvat kamarády. Láska? Kde nic – tu nic! Žádná … pouze jedna ukradená pusa spolužačce Ilonce a povinná pusa spolužačce Jarušce. Výtvarný kroužek: kolik nás tam chodí? Dnes již netuším: kolem deseti? Co z toho plyne? Kamarádství jednoznačně vyhrává nad citem zvaným láska!

           Je mi 15 let, už žiju na sídlišti, z kamarádů ze čtvrté mi zbyl jen jeden – i on se stěhoval. Ale nic se neděje! Kamarády ze slepé i ze staré školy nahradili spolužáci a z nich se rekrutující kamarádi ze školy nové. Už více diferencuji. V partě je nás 5. Jako v Poláčkově románu. 5 kluků! A holky? Ale ano, na pionýrské schůzce jich pár je, ale s holkama se nekamarádíme, s holkama totiž od sedmičky už chodíme. Opravdu jen chodíme! Nevím, jak jsou na tom ostatní, já jsem mistr v chození, ale tím končím. Pus je málo, to i šafránu je nadbytek! Proč? Důvod je jednoduchý – stydím se!

          Je mi 18 let! Mám před maturitou. Počet kamarádů se stabilizuje: ze základky 5, z průmyslovky 3. Co lásky? O prázdninách sice 3 najednou, ale většinou jasně, že jen jedna … zato však nad kámoši vyhrává! Už se nestydím. Milujeme se! Nádhera. Bohužel tato činnost nezůstává bez následků. Radostná událost? Těžko! Průser jak Brno. Přesně vyjádřeno. A výsledek? Všechno špatně, nemám už lásku! Kdo zůstává? Kamarádi!

          Je mi 20 let! Daleko od domova, v zeleném suknu. Kamarádi? Blázníš? Ani náhodou: kolegové, spolubojovníci, spolukuchaři – ale…? Ano, přece jen jeden – našel jsem ho v kotelně. Dva z jednoho města. Co láska? Daleko – ale drží … a vydrží. Po vojně? Jdu za ní! Kamarádi? Bohužel, došli - zeptejte se příští rok.

          Po roce: Láska? Změna stavu. Manželství! Je to láska? Je, jistě – ale cit se mění, láska odchází, přichází tolerance a úcta. Doufám... A kamarádi? Ano, ale jen ti z mokré čtvrti!!! Alkohol = kamarád? Kdepak! Ničí vztah, úcta mizí, tolerance? Co to je? Krize! Jaký je lék? Že by zase kamarádi? Ano, ale je tu nový fenomén: kamarádky! Jenom kamarádky? Kde je hranice? Nevím, nevíš a neví ani ony!

          Děti!!! Skvělé. Nový náboj, obnovení starého vztahu. Nová láska – láska k dětem, nová jednička!

          REVOLUCE! Ničí vše: vztahy, kariéry, perspektivy, jistoty, fabriky i rodiny. Nová práce, nové vztahy – ale kamarádi? Zůstávají jen ti staří, čtvrtstoletí od základky! Bohužel jsou daleko, času – málo, čím dál méně. A kolik jich zbylo? No kolik? Tři – ano! A co láska? Je tu také, jenže je to láska k dětem. Láska k ženě? Její k muži? Ta je pryč! Jak to? Jak je to možné? Chci vrátit film, film života – ne, prý to nejde. Pouze v kině, život se valí jak ledový vodopád, jak horká láva – ani se nezastavíš. Ne, není čas se otáčet.

          Život bez lásky, život bez kamarádů, jsem stár a unaven. Rezignace? Už to tak vypadá. Všední den: práce, noviny a televize. Bez komunikace! Jenže najednou je tu kamarád. Vlastně kamarádka! Je hodná, je milá, rozumí mi. Odhazuji noviny i program televize! Zase mě baví svět. Ještě nejsem starej, šedá barva mizí jak sníh na jaře. Žiju! Divadlo, kino, noví kamarádi, bowling, bary…

          Ježiši, kde to jsem? Co to držím v ruce? „Rozsudek ... jménem republiky … rozvádí se!“ To jsem přece nechtěl! Ne! Jen lásku, něhu, kamarády. Kde jsou děti? Jejich duše? Rozervány na hadry! Ale nový život, život s láskou – je tak hezký, omamný...

          Jenže pozor! Zrnko písku v soukolí – snad se nebudeme taky hádat? … Budeme. Kde je láska? Po půl roce. Jedu do rodného města, jedu hledat kamarády. Je to těžké, nejsou tady. Spolu s Máchou volám: Martine, Jiří, Milane!!! Kde jste? To jsou mí věrní mušketýři – kámoši z dětství, ze školy a … teď i ze života!

          Tak si dnes kladu otázku: co je víc – láska k ženě, opěvovaná básníky, co se pračlověk naučil mluvit, či láska k dětem, k mým kopiím, klonům – není bližšího mi tvora na planetě Zemi. Anebo kamarádství? Kamarádství trvající celý dlouhý, lidský život. Mít kamaráda, znamená mít oporu, mít jistotu. Jistotu, že když je mi zle, když se potřebuju vykecat, když nevím, jak dál, když nevím kam a s kým dál, že najdu člověka, nejvyšší formu života, která mně vyslechne, řekne svůj názor, možná i poradí, ukáže směr. Mít kamaráda – znamená, aspoň pro mne, mít osobu blízkou, která nejenom se mnou promluví, ale i potěší. Udělá mi radost, z čehož se i on těší, drobným dárkem, ke kterému má vztah. Který vyrobil a který ... mi daroval!

          Jsem naprosto konsternován, dojat a překvapen, rozhozen a potěšen. Jsem v rozpacích a toužím být již doma, abych se mohl kochat, dumat a rozjímat nad tvým dárkem, kterým jsi změnil ten smutný den - 21. srpen, v den naděje, v den štědrý. Mnohokrát ti děkuji, byť vím, že slova jsou tu nedostatečná, děkuji ti za to, že jsi můj kamarád a tento vztah jsi povýšil na úroveň již lásce hodně blízkou. Děkuji za obraz, který mě nutí přemýšlet: O ŽIVOTĚ, O LÁSCE, O KAMARÁDSTVÍ, O DĚTECH, O ČASE, O SMĚRU …

          ... a také o ničem. Mohu přece jen odpočívat a opět si opakovat, že život je príma! Pokud si ho nezošklivíme samy: nesmyslnými hádkami, urážkami, pomluvami, sobectvím, egoismem, srabáctvím, nenávistí, zlostí i zlobou. A jak to máte v životě vy?