05| Na trati Bohumín - Praha

Aneb jak jsem se mýlil. Tato povídka není o železnici, není o politice, kde se mýlí zřejmě všichni permanentně. Je to povzdechnutí nad nepříjemnou epizodou, která se dle logiky 'zákona schválnosti' stane na dovolené právě otci...

Dnes je den ‚Dé‘! Tedy den, kdy odjíždím na dovolenou. Bohužel na dovolenou 'náhradní‘ Celý rok se těším, jak zaokrouhlím počet dovolenkových pobytů na Slovensku na 20! Tak letos se těším marně – a mýlím se poprvé! Letos to určitě nebude. Má partnerka Karolína totiž „patologicky“ miluje moře! Teplo a pocit absolutního vypnutí mozku (mobil je odklizen kamsi na dno kufru) na lehátku u moře. Jedinou její starostí je, aby se mezi sluncem a tělem nevyskytovala žádná překážka, která by jí blokovala příjem slunečního záření. Já mám na starosti, jenžto nevydržím ležet v klidu déle jak 5 minut, ji v dostatečném předstihu a množství zásobovat drinky, pizzou, ovocem a zeleninou! Jo a také zmrzlinou, to je jasné! Ostatně, zaplatili jsme si přece all-inclusive, tak ať se nám to vrátí, ne?

Bohužel poslední 3 roky byla v době našeho pobytu v Tatrách pořádná ‚kosa‘, popřípadě pršelo – no, většinou byla kosa i pršelo, takže letos Karolína celkem jednoznačně odmítla jet do hor počtvrté …  a vyrazila na ‚tureckou riviéru‘ s tím, že tam určitě nebude ani kosa, ani pršet. A já pak do náhradní destinace, do rodného města. Ale nelitujte mě (zatím), nebude mi tu zle: navštívím kámoše, spolužáky, možná i některou ze spolužaček. Dáme pivko, zplkneme kdeco, zdrbneme nepřítomné, pochválíme dorazivší. Abych snad neměl pocit nedostatečné vytíženosti, dostávám ke kufru a 6 letému čoklovi i 5 letou dceru. Ani to nevidím nijak tragicky, babička vnučku ráda uvidí i pohlídá ... a cestování Kačence nevadí. Možná je to tím, že cestovala vlastně ještě dřív, než se narodila – kdy s námi byla v Irsku a Německu. Po narození pak pokračuje Německo, Bulharsko, Tunisko, Egypt, Chorvatsko a samozřejmě i Slovensko! Nepočítaně byla také v Praze! Shrňme to – cestování jí evidentně nevadí, neupřednostňuje ani konkrétní dopravní prostředek – auto, vlak, letadlo, loď či autobus, všechno jedno.

Dnes tedy vyrážíme nejmenovaným, soukromým dopravcem, majícím své vlakové soupravy lakovány v černo-zlaté kombinaci! Na cestu se těším, po letech jedu 1. třídou – ať má pejsek i dcerka dost místa – kožená křesla, černé koberce, stolky v imitaci dřeva, ‚klimoška‘ – fajné! Voda, kafe, bageta, zákusek, noviny a časáky – vše v ceně. Super! Dceři instaluji ‚divko‘, sobě vybaluji notebook – a už si v hlavě ‚sumíruju‘ koncepci třetí povídky z vrátnice‘. Čeká mě příjemná a pohodlná cesta. Bohužel, tak v tomto punktu jsem se radikálně, zásadně, nepředstavitelně, nečekaně a velmi drsně zmýlil!

Už v autobusu, cestou na nádraží, si dcera stěžuje na bolest hlavy. Že by málo spala? To by bylo dobré - prospala by cestu. Omyl! Nebo snad únava z horka? Jenže zrovna dnes zase takovej hic není, takže cestovní horečka? Tou malá zásadně netrpí. Tak z jídla? Nebo nedej bože předzvěst nějaké infekční choroby? Jen to ne. Před nádražím se ještě projdeme na čerstvém vzduchu, dám jí napít – ono se to zlepší. Omyl! Omyl! Omyl! Její stav se nelepší ani venku, ani ve vlaku, spíš naopak. Dítě nevydrží dlouho ani u své oblíbené pohádky, kňourá dál a graduje situaci nesmyslným požadavkem: „Já chci maminku,“ který opakuje v intervalu cca 10x za minutu a poté začne brečet. Je mi jasné, že tady už domluvy, tresty, příkazy ... natožpak zákazy nepomohou!

Dobrá tedy, se sakrováním se zvedám a jdeme na záchod - po telefonní konzultaci s maminkou dostávám informaci, že bolest hlavy bývá předzvěstí vyvrácení jídla. Na toaletě Kačka strčí hlavu do záchodu, ale ani nucený kašel ani promnutí bříška nepřináší kýžený efekt. Pohled zvenčí: u hajzlíku klečí dítě bez hlavy (ta je uvnitř mísy) a nad ním v předklonu otec, zaříkávající bříško čarodějnými formulkami. Zatím marně! Během následující hodiny se tento obraz opakuje sedmkrát: odchod na wc s pláčem – poté návrat, opět s pláčem. Chvíle lítosti a sebelítosti se ve mně střídají se vztekem a bezmocí.

 Stevardka nám půjčuje deku, vaří čaj … a přidává geniální radu: „Za půl hodiny budeme v Pardubicích – tam si můžete vystoupit a zajít s ní k doktorovi.“ Slečna blondýna je dalším adeptem na zabití: už vidím, jak vystupuji v Pardubicích, nechám propadnout jízdenky do Prahy a s dcerou v náručí, ověšený taškami s jídlem a psem a kopajíc před sebou kufr hledám pohotovost. Ne, ne, ne! Kačku násilím uložím na dvousedadlo, pokleknu vedle ní (ještě že máme tu 1. třídu, jsou tu široké uličky) a vykládám jí pohádku o dinosauřích slepicích. Dinosauři jsou totiž dneska hitem, který opravdu letí…

„Tati, tati! Už to půjde, to zvracení…“ a Káča běží opět na záchod. Má pravdu, už to jde. Bohužel až teď, kdy je záchod obsazen! … Tak tu stojím v uličce, před sebou nekonečně zvracející dítě, vedle mne šokovaná stevardka … připadám si jako v pohádce ‚Hrnečku, vař!' a Kačka vaří.

Mám rád ve filmu situace, kdy už je s hrdinou amen, situace je tak vyhrocená, že to nemůže dobře dopadnout a … střih! Hrdina se nějakým, mně neznámým způsobem ze šlamastiky dostane a děj se nezadržitelně blíží k happyendu. Co bych dal za to, kdybych se dokázal odstřihnout od této chvíle, stojíc se zvracejícím dítětem před záchodem s vědomím, že tu spoušť bude muset někdo uklidit, a posunul se v čase o 2 hodiny dál, kdy už vycházíme z nádraží… Jenže k žádnému střihu v reálu nedochází. Vše si vychutnám až do konce i s detaily. Zato si dovedu poměrně lehce spočítat, že tady moc adeptů na úklid nebude, vlastně vidím jen jednoho, sebe … STŘIH!

… podlaha uklizena, dítě spí v sedačce s plyšákem pod paží, já sedím u notebooku a pročítám poštu. Sluníčko svítí, klima příjemně chladí, piju zaslouženou kávu, za půl hodiny jsme v Praze. Happy end?   Bohužel ne! U babičky zvrací dítě ještě 3x! První den dovolené mám za sebou a nemám pocit, že by to byl úspěšný den – jak jsem si ráno maloval. Už je to tak ... trochu jsem se ZMÝLIL!