Děkuji každému, kdo něco vytváří, staví, buduje a třeba i píše. Ano, někdo peče chleba, jiný staví zeď. Když to všichni umí, je radost to jíst, dívat se na to. Když to neumí, měl by dělat to, co mu jde. A nebo se to naučit.
Občas něco vytvoříme a nevěříme si, že o to vytvořené bude někdo stát.
A to není vůbec pravda.
Ten, koho to zajímá, je přece tvůrce sám. Jemu to pomáhá. A při tom tvoření, ať je jakéhokoli druhu, si autor může uvědomit, že to dělá pro sebe. Tedy hlavně pro sebe.
To není vůbec špatné, že ?
Navíc, ať už tomu věříte nebo ne, to co jsme s láskou vytvořili a poslali do světa, má možnost do určité míry vnímat i ten, kdo nás už v těle neprovází a ke komu jsme něco cítili, když tu byl.
Žije v našich srdcích a myšlenkách ... tedy děkuji, že tvoříte. Všichni.
***
Kdysi jsem potkal člověka, bývalého houslového virtuoza. Říkal mi, že přestal hrát, protože o jeho hudbu už nikdo nestojí.
Zeptal jsem se ho, jestli si ještě pamatuje někoho z těch, které jeho hudba chytla za srdce.
Odpověděl : "Vidím je všechny. Do jednoho."
Tak jsem mu poradil :
" Vezměte housle do dlaní a hrajte, jak jste nikdy nehrál. Dějte do toho všechno. Za celou dobu, co jste nehrál.
A hrajte pro ně. Pro ně všechny. I pro sebe.
Pro ty, které jste přežil a kteří už tu nejsou.
A věřte, že vás budou slyšet.
A on hrál.
Za měsíc nato jsem se dozvěděl, že zemřel.
Zemřel ve spánku.
A to je ono.
Žijte tak, jako by se nikdo nedíval.
Že to neumíte ? Nesmysl.
Copak nedýcháte tak, jako by se nikdo nedíval ?
