Příběhy roztomilek kap. 8

Lidem se pomalu a nenápadně vytratila ze života úcta ke všemu, co dostali jako dar. Všechno berou samozřejmě, že to tak musí být. NEMUSÍ. A když je lidem ta samozřejmá věc odebrána .... nastává pjoblém.

Salamandři … (kapitola 8)

Jednoho dne, když byla Alžbětka na prázdninách, navrhl dědeček, že budou grilovat párky a maso.

„Roztomilko, slyšela jsi to ?“, rychle sdělovala své dojmy Alžbětka.

„Výborný nápad, však jsem mu jej také poslala já, abych tě mohla seznámit s bytostmi ohně.“

„Jůůůů. V ohni jsou také skřítci?“, divila se Alžbětka.

„V ohni, stejně jako ve vzduchu, ve vodě i v zemi. Dokonce i v rostlinách a kamenech. Ale teď tě seznámím se Salamandry. Tak lidé říkají bytostem ohně.“

„Začneme tím, že budeš sledovat, jak se Salamandři chovají, když bude tvůj dědeček zapalovat oheň.“

Jedno škrtnutí sirkou a malý plamínek přeskočil na zmačkaný papír. Hned na to začal s chutí olizovat malé třísky dřeva.“

„Dívej se“, řekla Roztomilka.

Z plamínků vyskočilo rudé světýlko, které se podobalo kmitajícímu plamínku živého ohně. Hned vedle něj se vzápěti objevilo několik jeho bratříčků.

   „Jednoduché, jednoduché..“, volali společně.

„Oni se zlobí“, divila se Alžbětka. „Proč?“

„To je tak :

dřív lidé, když chtěli mít oheň, obraceli se na bytosti plamenů a prosili je o pomoc. Museli se víc snažit, aby oheň získali. A dnes ? Koupí si v obchodě zápalky a hned mají oheň. Bez práce chtějí, aby jim bytosti ohně sloužili, kdykoli si vzpomenou. Proto se zlobí. Lidé dnes všechno berou samozřejmě, že to tak musí být.“

Dovolili, aby se jim ze života pomalu a nenápadně vytratila úcta. Úcta ke všemu, co dostali jako dar.

„A nedalo by se skřítkům ohně nějak pomoci, aby se tolik nezlobili“, přemýšlela nahlas Alžbětka.

***

„Zase si povídáš s Roztomilkou?“, vytrhl je z rozhovoru Petřík, který ji už pěknou chvíli sledoval. Viděl, jak to Alžbětka bere vážně a se zájmem poslouchá vše, co jí Roztomilka říká.

„Salamandři se zlobí“, vysvětlovala bráškovi a ten se jen usmál a na nic se neptal. Byl spokojený, že jeho sestřička našla cestu do světa skřítků. Uvědomil si, že on sám málem na jejich svět zapomněl.

***

„Už se nezlobte“, řekla Samandrům Roztomilka. Ráda bych Vám teď představila Alžbětku. Už se na Vás těší, tak se trošku uklidněte.“

Po chvíli se plamínky ustálily a s chutí si vychutnávaly čisté kousky dřeva. „Když je dřevo suché a čisté, plameny jsou jasné a oheň voní“, říkával dědeček, který měl oheň rád.

První otázka, kterou Alžbětka dala skřítkům ohně,  byla :

„Kde jste, když oheň nehoří a umřete, když oheň uhasím?“

    Jeden z plamenů se zasmál k ostatním a ona slyšela : „To je ale zvídavé dítě“, a ona viděla, jak přeskočil na druhou stranu ohniště.

„Já nejsem žádné dítě. Já už jsem slečna!“, řekla Alžbětka jasně.

„Dobře. Tak mi tedy řekni, jaký je rozdíl mezi slečnou a dítětem ?“, zeptal se Alžbětky jeden z menších plamínků.

„To je přece jasné. Dítě si jen hraje a nemusí se o nic starat.Všechno zařizují jeho rodiče. Ale slečna už pracuje a má také starosti. Už přemýšlí o hodně věcech a uvědomuje si, že z ní jednou bude žena. A ženy budou řídit svět. Já to vím a je to fakt důležité a vůbec si teď nedělám legraci.“

„Dobře, je vidět, že jsi skutečně slečna. Nechtěl jsem se Tě nijak dotknout. A teď ke tvé otázce: Kde jsme, když nehoří. Vidíš, na to se mě ještě nikdo neptal.

Tak tedy : jsme tam, kde jsi Ty, když spíš. Jsme ve světě, který lidé nevidí. Udržujeme oheň, který můžete cítit ve svém  srdci. Když muž řekne o ženě, že má v sobě oheň, říká tím, že má cit, je divoká, nespoutaná, je svobodná. Nebojí se být ženou. Má v sobě vnitřní žár, kterým dokáže rozpálit svět.

Takovou ženu muž hledá, tu obdivuje. Není to na tebe moc složité?“, zeptal se Adélky plamínek.

„Není. A co když třeba žena v sobě ten oheň nemá?“

A plamínek pokračoval: “Taková žena se projevuje chladně a odměřeně.“

„Dědeček  říká, že taková ženská je studená jako psí čumák. To moc nechápu, protože naši pejsci mají čumáčky teplé.“

„A kdo jsi Ty?“, ptala se Alžbětka ohňového skřítka.

„Já jsem Dýmil. Já jsem ten, kdo se vždy nejvíc zlobí, když někdo nalije do ohně vodu. Oodcházím jako poslední z plamenů a dýmím a dýmím a dýmím….“

„Takže vy neumřete, když oheň uhasne?“, ptala se znovu Alžbětka.

„To víš, že ne. Vždyť Ty také neumřeš, když usneš. S námi je to stejné.“

„Aha.“

A v tom ji napadlo : „Jé já už vím, odkud máte svá jména. Je to podle toho, co děláte. A hezky se s vámi povídá. A já se do ohně moc ráda dívám“, zasnila se Alžbětka.

„Až se budu příště dívat do plamenů, už budu vědět, proč jsou živé. Jste tam vy.“

A Dýmil dodal : „Oheň hřeje, ale může Tě i spálit, když nebudeš dávat pozor. Buď opatrná.“

Alžbětka se dívala, jak Sálavky připékaly buřtíky do zlatova a přisedla si blíž k plamenům, aby si nechala prohřát celé tělo. Oheň příjemně praskal a voněl a přitahoval ji blíž a blíž.

Dýmil ji občas zahnal proužkem kouře dál, aby se nespálila. Alžbětka se zasněně dívala na tanec Svítilů a slyšela jejich zpěv :

„Svítíme lidem do duší, chválíme Stvořitele. A lidé ani netuší, že žít by mohli skvěle …“

Jak sledovala tanec Svítilů, připadala si, že se stala jedním z nich. Oheň přitahoval její pohled, až se jí z toho chtělo spát.

Tělíčko jí pomalu vypínalo a tak usnula babičce na klíně a spala a spala a už nevěděla o tom, jak ji přenesli do chaty na postýlku. Bylo jí krásně, protože poznala tolik nových kamarádů : Roztomilku, Dýmila, Svítily, Sálavky, Plížila, Vodní děti, vodní děti … a spala a spala…

Copak ji potká další den? Také jste zvědaví jako ona? Tak honem do postýlky. Zavřeme oči a … hupky šupky za Roztomilkou a jejími kamarády.