Lidé chtějí vědět všechno lépe. A podle toho svět vypadá. Řeky nejsou tam, kde by měly být a ani stromy nejsou tam, kde by měli být. A ani lidé nejsou tam, kde by měli být. A kdo to dá zase do pořádku ? Lidé .... ?
Elfové, bytosti květin … (kapitola 11)
Když se Alžbětka probudila, ucítila zvláštní vůni.
Ta vůně svítila a vlnila se provázely ji skotačivé tóny : „ Pojď blíž, pojď k nám, pojď si přivonět. Už na tebe čekáme..“
„Čekáte a .. kdo jste?“
To, co tak zvláštně vonělo a lákalo ji k sobě, byly červené květy ibišku.
„Tak to vy jste mě volali“, nechala se okouzlit Alžbětka, když sledovala se zájmem, jak z rudých květů vyskakovala zářivá světýlka. Měly stejnou barvu, jako květy, které tak krásně voněly. To co však bylo jiné od záření Roztomilky, bylo zvláštní světlo , které tvořilo kolem červených světýlek zlatou záři, která vypadala jako rychlé mihotání křídel motýlků.
„My jsme elfové..“, slyšela tichounké voňavé hlásky.
„Jů.. elfíci“, vypískla nadšením Alžbětka.
„Ale ve filmech vypadáte jinak. Jako malí lidé s motýlími křídly a špičatými oušky jako mají myšky.
Ta podoba je také vymyšlená ?“
„Také, také.. vymyšlená, vymyšlená ..“, zvonily voňavé hlásky.
„Vypadáte úplně jinak, než my lidé. Ach jo, je to pořád stejné. Někdo vymyslel svět, který není pravdivý. Je to, jako by pravda nikoho ani nezajímala.“
Světlo jednoho ze zářivých elfů vystoupilo ze svého květu a ona viděla v hlavičce vysvětlení toho, co ji trápilo, bylo to jako film:
„Pravda lidi vždycky lákala a proto ji hledají a vždycky budou hledat.
Ale když ji naleznou, mění si její podobu ke svému obrazu tak, aby ji mohli přijmout.
Lidé chtějí mít svoji pravdu.
Alžbětka se zeptala:
„A co je to vlastně ta PRAVDA ?“
„Pravda, je to, co se nemění. Co je stálé. Stejně jako Láska, Čistota a Spravedlnost. Jsou to nejvyšší hodnoty, které nejsou závislé na přání lidí.“
„A teď si ještě jednou přivoň k našim květům, protože zítra už tu nebudou. Kvetou jen jeden den. Svojí vůní mění celý den svět k lepšímu. A někdy přijdou lidé jako ty a slyší naše volání a chtějí vědět víc. A z těch máme velikou radost. „
„To si budu pamatovat“, řekla Alžbětka a pomyslela si:
„ Jsem moc ráda, že je to všechno pravda.
Mám Pravdu moc ráda.“
***
