Být zlý, to je snadné. To se nikdo učit nemusí. Ale být dobrý a laskavý k sobě a ke všem a ke všemu je ... ne těžké, ale jen jiné. Ale jde to. A výsledek za ten pokus rozhodně stojí : vnitřní mír, pohoda a klid.
Bytosti země … (kapitola 10)
Druhý den se šla Alžbětka projít s Lami, svým malým veselým pejskem, který byl vždy velice vděčný, za každou procházku do volné přírody.
Roztomilka byla s nimi a Lami si ji se zájmem prohlížela.
„Pejsci vás vidí?“, ptala se Alžbětka. „Ano, všechna zvířátka nás vnímají a my jim neustále pomáháme.“
„Lidé se někdy řídí podle toho, jak se zvířátka chovají. Neví ovšem to, že k nim promlouváme my, bytosti přírody, protože je to často jediná možnost, jak s lidmi mluvit.“
„Slíbila jsem ti, že ti ukážu bytosti země.“
„A kde jsou ? Nikoho nevidím.“
„Vezmi si do dlaně nějaký kámen a pohlaď ho. Za chvíli budeš cítit, že to není jen mrtvá hmota. Citem ho můžeš probudit a tím přivoláš bytost kamene, se kterou si můžeš povídat jako se mnou.“
„Bytostem země se říká gnómové. Pohybují se mnohem pomaleji, než všichni ostatní.“
„Když se na ten kámen podíváš, co vidíš?“
Alžbětka se zamyslela, protože hledala slova, jak popsat, co z kamene vnímala. Pak řekla :
„On se na mě dívá, ale jeho oči jsou uvnitř toho kamene, ale nevidím je.
Slyším jeho hlas jakoby v hlavě.“
„A co ti říká teď?“, ptala se Roztomilka.
„ON, .. říká, že je rychlý, i když se nehýbá. Že někteří u nich se posunou jen o docela malý kousek, zatímco uběhne celý lidský život.“
„Pamatuj si Alžbětko, že my nikam nespěcháme, jako vy lidé. Náš život není závislý na hodinách. Jsou součástí věcí, které se staly mnohem dříve, než tu byli první lidé. My bychom mohli vyprávět. „
„Lidé se k nám ale chovají, jako kdyby všechno věděli lépe. My jsme živí, jen trochu jinak.“
Hlas z kamene utichl a Alžbětka se ptala Roztomilky :
„Jestli to dobře chápu, kdyby lidé poslouchali skřítky, tak by nebyli tak sami. Je to tak?“
„Správně“, odpověděla Roztomilka a pokračovala:
„Lidé se uzavřeli do svého světa a zapoměli na nás a proto jsou tak nešťastní. Zapoměli se radovat z malých zázraků jako třeba východu slunce, zpěvu ptáků,, vůně květin nebo bublání potůčku. A když se radují, radují se jen hlavou, ne srdcem.
A přesto mohou být velice bohatí, když otevřou oči a začnou přijímat všechno, co je jim denně naší činností nabízíme.“
Alžbětka zvedla obočí a povídá: “Jsem moc ráda, že se mi to nezdá a že to je všechno pravda.“
„Mám teď spoustu kamarádů a přála bych si, aby o vás věděli i ostatní děti. Aby věděli, že nejste vymyšlení a že váš svět skutečně existuje.“
„Svět kolem tebe nepřestane existovat, jen proto, že zavřeš oči.
Je tu a byl tu stále a bude tu, i když už nebudeš na Zemi. „
„Myslíš, až umřu?“, zeptala se Alžbětka.
„Já už vím, že můj duch pak bude žít dát, ale někde jinde.“
„Ale zatím jsi tady a máš před sebou ještě hodně dlouhý život“, řekla Roztomilka a dodala:
„Asi už tušíš, že jsi přišla z veliké dálky a přišla jsi lidem připomenout, že by mohli být šťastnější.“
„Když ale být zlým je tak snadné.
V tom ti temníci pomůžou hned. Proč skřítci nepřijdou na pomoc tak rychle, jako oni ?“
„Oni přijdou hned, ale nemůžou ti pomoct tak, že nebudeš muset nic sama dělat. To nejsou sluhové, kteří udělají na slovo, co si přeješ. My lidem pomáháme až když chtějí udělat něco dobrého od srdíčka. Ne tehdy, když za pomoc něco očekávají. Víš?“
„Ach jo“, povzdychla si Alžbětka. „Když být hodný je tak hrózně moc moc těžké.“
„Možná ti to připadá těžší, než zlobit, ale být hodný k sobě a být hodný na druhé je krásné.
Když se ti to povede, začneš žít i ve světě, který je krásný, i když prožíváš starost a bolest.“
A to byla poslední myšlenka, kterou Alžbětka slyšela, než usnula.
Zdál se jí sen, ve kterém všichni lidé byli hodní a měli se rádi. A v tomto světě můžeme žít všichni. Stačí jen chtít. Chtít a pak pro to něco udělat. Začít být hodný také …
