Pohádky pro své děti jsem psal, když ještě byly malé. Na to, abych je vydal jako knížku s ilustracemi, jsem neměl ... něco. A tak to zkusím tady, třeba se někomu budou líbit.
V jedné zemi… ( kapitola 1 )
V jedné zemi nedaleko odtud žila holčička, která měla velice krásné, české jméno Alžbětka.
A tato holčička, stejně jako spousta jiných holčiček jejího věku, měla večer okamžiky, kdy ne a ne usnout. Její maminka ji jako každý večer pěkně uložila, popřála jí krásnou dobrou noc, pohladila ji po vláskách, dala jí pusinku, takovou, jakou jenom maminky umějí dát a ona zavřela oči a snažila se usnout. Ale ono to vůbec nešlo. Tak tedy zkoušela silně víčka přitisknout k sobě, ale její očka se pořád chtěla koukat. Jako kdyby toho nebylo za celý den dost.
Její bráška Petr už spal. Ostatně to nebylo nic nového. Měl plno zážitků. Ze školy rovnou na ryby, jindy na fotbal, pak se chvilku učil, napsal si hlavně taháky na zítřejší den a měl vystaráno. Lehl si do postele a hned usnul.
Ale co ona, kdo pomůže usnout takové malé holčičce ? Nu co by jste jí poradili ? Taky nevíte. A tak si do postýlky vzala knížky a zkoušela číst svým dvěma panenkám , … nic nepomáhalo…
"Ach jo ", povzdychla si nespokojeně. " Ty se máš, ty si klidně spíš a já nemůžu."
"To je dobře, že jsi vzhůru" , ozval se tichý hlásek odněkud z nohou její postýlky.
"Kdo je to ?" , zeptala se Alžbětka, protože nic neviděla.
"A kde jsi, já tě nevidím".
" Tak otevři oči", řekl ten hlas.
"Vždyť je mám otevřené, že už to ani víc nejde", špitla Alžbětka a zakroutila hlavičkou.
"Ale ne tyto oči",… řekl zase ten hlas.
"Tak jaké " ?
" No přece ty uvnitř, copak už jsi všechno zapomněla " ?
Alžbětka chvíli přemýšlela a pak si vzpomněla na jeden okamžik, kdy byla ještě menší a dívala se v kuchyni do trouby, když tam hledala svého malého kamaráda, kterého viděla pouze ona. Teď to bylo podobné. Jak jen na ta druhá očka mohla zapomenout ? Zamrkala, jestli se jí to nezdálo, když zahlédla na peřince malinké zlatavé světýlko, které poskakovalo sem a tam. " Tak už se konečně zastav, už jsem si tě všimla ", řekla spokojeně Alžbětka , protože už viděla. Ty druhé oči, které mají všechny děti, dokud nezačnou žít v důležitém světě dospělých, ano teď se jimi dívala….
"Kdo jsi", zeptala se znovu Alžbětka.
"Kdo jsem… já jsem přece Roztomilka", řeklo světýlko, které zlatě zářilo.
A když mluvilo, tak se míhalo všemi barvičkami, jako duha na obloze po dešti, když vyjde sluníčko … no, mluvilo, to se nedá říct, že mluvilo. Nemluvilo jako ostatní děti nebo maminka. Prostě ten hlásek slyšela, jako kdyby měla sluchátka od walkmana, přímo v hlavičce ..
" Roztomilka, to jsem ještě neslyšela. Ale je moc dobře, ze jsi tady, můžeš ke mně chodit na návštěvu každý večer a budeme si spolu povídat. " .
"Víš, jsem moc ráda, že jsi tady a že se mi nezdáš..", řekla Alžbětka a vztáhla ruku po duhově zářícím světýlku. Čekala, že se jí rozplyne jako vůně, když zafouká vítr, ale Roztomilka jí zůstala ve dlani.
"Povídej mi něco", prosila Alžbětka a chvilku si přála, aby tu byl i její bráška Petřík, který spal na druhém konci pokoje.
"Nejdřív začneme o tom, proč jsem tady." Alžbětka si natáhla nožičky a nechala Roztomilku povídat. A Roztomilka začala. A pokud chcete také poslouchat, tak si také natáhněte nožičky a poslouchejte s námi :
" Dříve, to už je hodně dávno, lidé mluvili se skřítky, vílami, obry a vodními dětmi tak, jako si povídají mezi sebou. Děti i dospělí náš svět hledali a znali nás. Teď je všechno jinak. Teď je věřit na skřítky móda. A lidé si nás představují jako malinkaté staré človíčky, kteří mají různé čepičky a špičaté botky… prostě, že jsme lidem hodně podobní.
A to je škoda.Víš Alžbětko, lidé dokáží vymyslet nejen krásné věci, ale dokážou vymyslet … i věci méně krásné. A tak vymysleli podobu skřítků."
Alžbětka se hluboce zamyslela, až se jí na čele udělala vráska a nakonec řekla :
" A jak je tedy doopravdy ? Copak vy nepotřebujete nohy a ruce a hlavu a oči a uši a pusu a .…" .
" Počkej , zastav se … ", odpověděla Roztomilka.
" K čemu bychom to všechno potřebovali ? Víš, my se pohybujeme rychleji, než tvá přání a to, na co myslíš. Představ si, že jsi piškot v pudinku, který ti maminka udělala v neděli na svačinku a já jsem ptáček, který si poletuje nad lesem. Kdo z nás dvou je rychlejší ? "
Alžbětka chvílku přemýšlela a pak řekla :
" No, ty jsi rychlejší. Jak se mám jako piškot v tom pudinku pohybovat ? Vždyť to nejde ! "
"Vidíš, a o tom to je", řekla Roztomilka oblíbenou větu dnešních dětí."
"To není spravedlivé ", povídá na to Alžbětka. "Ty můžeš, kam chceš, když si to přeješ a já si musím všude dojít pěšky nebo dojet na kole. Tedy do školy jezdím autobusem a k babičče autem. Proč nemůžu být tak rychlá, jako ty ? ", nespokojeně se zeptala naše Alžbětka a dodala:
" To se mi vůbec nelíbí .,".
"Třeba můžeš, jenom o tom nevíš… ", odpověděla Roztomilka a naší malé Alžbětce se oči zavíraly a zavíraly, a zavíraly, až se jí zavřely docela.
