Podepsal jsem Blanický manifest a moje žena prohlásila, že toho Lanďáka začínám mít rád...

To jsem byl takhle včera u svého nejoblíbenějšího řezníka nakoupit maso a kosti na tažený vývar a povídám : "Tak jsem byl podepsat Blanický manifest a on na to : "Proč ?"  

Pár okamžiků na to se otevírají dveře řeznictví a dovnitř se hrne pán asi dva metry v kohoutku, který je od pohledu zvyklý na to, že mu všichni ustupují z cesty ...

Otáčím se od pultu k němu a klidně, leč vEEElmi důrazně říkám : "Počkejte si venku, jako ostatní !" a zavírám mu vchodové dveře před nosem . Jediné, co stihnul udělat, než odskočil od dveří zpět na chodník, byl nezvyklý pozdrav, kterým vyjádřil své hluboké pohoršení nad mojí troufalostí. Ten pozdrav zněl (cituji ) : " Mrdat ! ". Leč zůstal venku na chodníku celou dobu, co jsem nakupoval já.

Obracím se znovu na pana řezníka  a povídám :

"Ptal jste se mě proč  ...  tedy právě proto, co jste tu před chvílí viděli.

Máte malý krámek a jste schopni si sami zodpovědně pohlídat, kolik lidí máte v krámě a nepotřebujete v době nouzového stavu zákazy a příkazy vlády k tomu, aby jste si ohlídal zdraví své i svých zákazníků."

"To máte pravdu", povídá řezník Špejlík ( tak ho mám zařazeného ve svém slovníku, je to z kocoura Mikeše ), a dodává : 

"Hele, v dopravě nebo v supermarketech se lidi tlačej jeden na druhého a tam to vládě nevadí. Na poště je cedule ( cituji ) jako kráva , že tam nemá být víc jak 10 lidí a já jich tam včera napočítal 52 a jeden druhému dejchá na záda. Všichni v těch vlhkejch maskách ... , prostě asi pohoda.

Teda my jsme rádi, že nás to nepostihlo, my to zvládáme, ale mám plno známých, kteří už ani nemaj na nájem a to podnikají 20 let a platěj daně.

a dodávám :

"Sledoval jsem se zájmem vystoupení Landy v Parlamentu a dost mě to zaujalo.

A včera jsem četl,  že by soukromníci chtěli vyzvat vládu, aby těm, kdo museli zavřít, dala kompenzaci ve výši 70% zdaněného zisku z minulého roku a ne těch 400,- na den jako dnes."

"Hmm ... to zní fér.", říká řezník Špejlík při mém odchodu z krámu. 

Jo a na závěr mimo tento příběh dodávám :

ten manifest jsem podepsal jako první petici ve svém životě, protože mi to dává smysl. Je tam moje jméno a adresa s podpisem.

Moje žena, která viděla moje bezbřehé nadšení, prohlásila  :

"Poslechni, muži můj, ty snad toho Lanďáka začínáš mít rád ..."

Inu, co dodat : má pravdu, žena moje.