Kdysi jsem byl docela dost bohatý, tedy i po hmotné stránce. A k tomu všemu jsem byl i dost naivní, abych věřil lidem víc, než bylo zdrávo. A nejvíce jsem věřil své druhé drahé ženě. Drahé, protože mě vyšla fakt dost draho ...
A když jsem se navíc tehdy dozvěděl, že už moji postel, kterou jsem koupil spolu s domem a zahradou a bazénem a novou střechou a autem a ... já nevím, co ještě, zahřívá jiný pán v době, kdy já vydělával ty velký prachy, přestalo mě všechno bavit.
A to fakt všechno. A mě, když něco nebaví, tak to prostě nedělám. Od všeho jsem odešel.
Ve společenském žebříčku jsem z VIP manažera nadnárodní společnosti propadl až na ulici.
Bylo tam zima, mokro, nikoho jsem tam neznal a nikdo mi neporadil, jak se tam žije.
Napadlo mě, že jsem asi přečetl málo knížek o lidech bez domova, teď bych měl třeba z čeho čerpat..
Vybral jsem si Brno, to mi připadalo jako dost vhodné na to, abych se tam ztratil.
Někde na kraji města byly polorozbořené staré fabriky, které se měly bourat kvůli stavbě nového obchodního centra.
Jakousi dírou ve zdi jsem našel místnost v prvním patře, kde nepršelo a moc nefoukalo. Venku se teplota blížila k nule a já měl jen tenisky, džíny, svetr a bundu. To byl můj jediný majetek.
Připadal jsem si zbytečnej a říkal jsem si, že jsem asi musel dost věcí v životě podělat, když mě to přivedlo až do situlace, kdy jsem byl osudu vděčnej, že jsem ještě ten den našel u popelnice starej spacák a pytel s nějakými dekami.
Od popelářů jsem dostal 50 korun za to, že jsem jim pomohl naložit nějaký binec ze silnice z rozsypaných kontejnerů.
Smrděl jsem sám sobě a těšil jsem se, až si dám sprchu. Na benzince za 45 kč bylo možné dostat zapůjčený ručník, malé mýdlo, sáček se šampónem a klíč do sprchy na 40 minut.
A tak jsem si užíval tech 40 minut luxusu.
Druhý den dopoledne jsem u řeky potkal paní, který tlačila vozík s asi osmiletou holčičkou.
Upadlo jim nějaké chlupaté zvířátko, asi medvěd a jak tak tak ležel na té dlažbě, pripadal mi opuštěný, jako já. Zvedl jsem ho a doběhl k paní, že ho ztratili. Paní se na mě soucitně podívala a povídá:
"Nechte si ho. Eliška jich má dost." Podíval jsem se na Elišku a došlo mi, že je slepá a ještě má cosi s nohama.
A když jsem odcházel s medvídkem v ruce, slyším jak Eliška říká mamince:
"Pán není zlej."
A to jsem už neudržel slzy...
Druhý den jsem se rozhodl, že na ulici nezůstanu, že šest měsíců mi jako zkušenost stačí až až a začal jsem se pomalu škrábat nahoru. Trvalo mi to sice další 3 roky, než jsem našel slušnou práci a začal jsem si sebe zase vážit.
Krásný den všem !
