Každý máme nějakou úchylku a ten kdo tvrdí, že ne, má jich povícero… Ta moje je stará asi 40 let. Taková ta paní v letech. Už jsme si na sebe zvykli, ale začátky nebyly… no dejme tomu nic moc. Viděl jsem věci...
...které neměly existovat.
Když se mi to stalo poprvé, bylo mi sedmnáct. První, co mě napadlo bylo, že jsem se zbláznil. Ale asi jsem se choval normálně, protože nikdo si ničeho nevšimnul.
Zkoušel jsem se udat na psychiatrii, ale nebrali mě vážně.
Viděl jsem, jak se do našeho světa, o kterém si myslíme, že jej tak dobře známe, začaly dostávat věci, které sem nepatřily. A bylo jich víc a víc. Nejprve lezly ze země, jako by se jim tam už nelíbilo. Hledaly hostitele. Lezly do lidí… a po nějaké době je opouštěly… asi se jim tam už nelíbilo. A to, co z těch lidí zůstalo… bylo dost děsivé. Vypadali jako by je sežrali červi. Chyběla jim třeba půlka tváře… a tak.
K některým lidem se však ty věci ani nepřiblížily. Vyhnuly se jim obloukem.
Nejspíš pro ně byli nestravitelní...
A jak ty věci vyžíraly lidi, tak se ti lidé ztráceli pomalu z tohoto světa a vrůstali do nějakého jiného… a vraceli se po čase zpět jako ne lidé, ale… jako ty věci.
Viděl jsem za těch 40 let dost divných "věcí "… a jejich vliv se ve světě lidí časem vždycky nějak projevil.
Měl jsem i období, kdy se mě druzí báli, protože jsem se na ně tak nějak divně koukal, jakoby skrze ně...
A tak jsem začal vyhledávat samotu. Bylo to… pohodlnější.
Mám klasické vzdělání humanitního směru. Vím dobře, že člověk je tvor společenský a společnost je formující. Odráží jeho názory a postoje a zrcadlí jeho nálady a stavy mysli. Aby nebyl tak moc zahleděný do sebe... aby měl zpětnou vazbu.
Přesto jsem žil dlouho sám, jak to jen šlo…
Ale moje vnímání jinakosti se tím neoslabilo. Tak třeba dnes...
Vracíme se z bažin do civilizace a na dálnici D10, kde to pokaždé vypadá jako v aréně, kde se bojuje o holý život… kromě toho, co mi umožňoval pohled předním sklem našeho SUV na silnici, do rozumové reality popisované očima, začal vylézat děj, který v rychlém sledu ukazoval to co bude …
Bylo po Vánocích.
Jaro 2019.
Třináctý březen.
Slunce svítilo tak ostře, jako by z něj létaly žiletky. Lidi se měnili. Něco se s nimi začalo dít.
Neklid.
Strach.
Obavy.
Jejich kůže praskala a na silnici vytékalo žlutozelené... cosi. Jak sliz …
A do toho všeho jasná slova :
"Každý bude vystaven tomu, co nechce. Tomu, co nechce vidět, co nechce slyšet, co nechce vnímat, co nechce cítit… to vše se mu stane."
Řekl jsem to manželce. Už ani nevím, co mi odpověděla, ale tím, že jsem to řekl nahlas to všechno zmizelo. A byl jsem zase tady...
