Otázka : Co leží na dně propastí duše ?

Když mi bylo sedmnáct, vedli jsme dlouhé noční hovory o podstatě výšin a hlubin světa. Časem jsme se shodli na tom, že nahoře, někde hodně vysoko, je cosi dobrého, bezpečného a teplého a to nás láká denně pozvedat oči ke hvězdám.

Za dalších šestnáct let jsem už k výšinám nevzhlížel. Vnímal jsem vnitřní svět jako kouzelný batoh malé čarodějky, kam se vešlo úplně všechno.  Všechno špatné, mrazivé, strnulé ...

Do toho batohu jsem sahal vždy s vrchu ... a byl beze dna.  Měl jsem často sny, že do té propasti padám a nemá to konce.

A jednoho dne jsem dopadl. Netuším, jestli na dno, ale bylo měkké, teplé a bezpečné.

Známe to všichni : když nás táta jako malé vyhodil do výšky, tak vzdalování se od jeho náruče nám dobře nedělalo. A pak jsme začali padat dolů ...

-------------------------

P.S. Většinou, když něco napíšeme, máme potřebu se sdělit.

Ne však druhým, ale jen sobě ...