Jednoho dne opět sestoupil na zem Všeotec, ÓDIN. Cítil nezměrnou bolest v srdcích lidí, která rostla a sílila ve stravující pocity naprosté bezmocnosti. Ódin to viděl a rozhodl se jim pomoci ...
Na jedné křižovatce stálo děvče, které chtělo vypadat jako kluk, protože jí to připadalo bezpečnější.
V ruce držela bílou hůl a klapala její špičkou o zem.
Klap, klap, klap ...
Podle toho se snažila najít volnou cestu.
Ódin k ní přistoupil a zeptal se :
Co to děláš ?
A děvče odpovědělo : před několika měsíci dny jsem přišla o zrak a tak se učím chodit bez nich a učili mě, že takhle se to dělá :
klapeš holí o zem před sebou a posloucháš. Podle zvuku se učíš odhadovat, co tě čeká při dalším, kroku. A znovu zopakovala : takhle se to dělá, takto mě to učili ...
Ódin k ní přistoupil a položil dlaň na její rameno, a nechal je tam tak dlouho, dokud neucítila dotek Domova všech lidí. On byl stále mladý a ona zestárla o mnoho let.
"A nyní jdi. Jdi srdcem."
A paní v letech mu podala svoji bílou hůl a s nově nabytou jistotou udělala další krok a další a po nich ještě tisíce jiných. A už nikdy nebloudila…
Viděla srdcem. A Ódin cítil, že jeho čas strávený na Zemi byl předám a využit k růstu.
A slepá žena ukazovala za čas cestu slepým, kteří viděli očima a chtěli víc….
A pak nastal její poslední den.
V jejím velikém srdci se ze spánku probudila Ódinova pečeť.
Vzala HO klidně za ruku a odešla ...
A Odinovy děti stále chodí v jejích stopách.
Nádech, výdech, krok ...
( Legendy praví, že nikdy neodešla, že je na té křižovatce pořád.)
