bychom se dost možná cítili, kdyby zítra zmizela naše milá vláda, která nás každý den, jako moudrý a milující rodič chválí i trestá... protože my jsme zatím ještě malí, slabí a potřebujeme ji, aby nás chránila.
A jako když milující maminka přivine své vystrašené dítě na teplá polštářková prsa a my jsme ihned obklopeni láskou domova, dychtivě čekáme na uklidňující hlas, abychom v míru mohli usnout, protože nám již nic nehrozí.
A pak si prostě vyrosteme a vylétneme z bezpečí rodinného hnízda.
A chceme víc. Chceme svobodu. A a pokud si na svoji svobodu dokážeme vydělat, pak je to ok.
Pokud jsme svobodní v mezích sociálních dávek svých rodičů, musíme prostě strpět poslušnost vůči nim.
Tak to je, bylo a bude. Nic nového pod sluncem.
Jak to však chápat, když dospělé dítě, které si žije za své, vydělané peníze se každý den ptá svých rodičů, jak má žít a nebo čeká potvrzení, že to, jak žije, je v souladu s jejich požehnáním.
A pak, někteří to znají, rodiče si jen tak umřou a náš život je pak už jen na nás a navíc, někdo malý a méně zkušený čeká na naše rady a ochranu.
A tak to jde stále dokola. Dětství a bezbrannost, dospělost a zodpovědnost.
A pak je jedno, jaká je právě doba. Na ni se vymlouvat nemůžeme. Pokud nás rodiče opustí, tak to prostě přežijeme, protože život půjde dál a vždycky si najde cestu.
A naše vláda, ať byla, je či bude jakákoli, za nás žít nebude a ani nemůže. Svůj život si musíme žít sami a sami si z něj budeme jednou skládat účty.
A když budou problémy a ony budou, je dost laciné říkat, já nic, to vláda, to oni ...
Vím, že vláda za mě nedýchá. Ten král, císař nebo premiér mě vůbec nezná. Neví o mých každodenních radostech a starostech a ani nemůže. Můj život je na mě a já to jen musím přijmout.
A pokud se to zítra všechno pos..., pardon skončí, můžeme si říct :
Byl to můj život a já si jej nenechal vzít.
Byl to můj život a já si ho užil.
A pokud mě někdo z vás náhodou přežije, na náhrobek bych si přál :
Dokud dýcháš, miluj...
