Jak jsem nechtěl být čarodějem - rakovina

aneb také, jak mi přeskočilo. Někdo mi otevřel dveře do jiného světa. Světa, který neexistoval. Alespoň jsem si to myslel.  A pak už jsem si nemyslel vůbec nic. Prý jsem jen tak čuměl ....   

*

               tak tedy RAKOVINA...

Svět existoval jen kvůli mně. Jo, tak jsem se přesně cítil. 

Všichni mi říkal, že jsem fakt hodně drzý a mě to nevadilo.  Život byl fajn. Třífázově jsem se věnoval těžké atletice, denně jsem jezdil padesát kilometrů na kole Eska bez přehazovačky a plaval pět kiláků v bazénu, začal jsem trénovat kulturistiku, cvičil jsem jógu, hlavně dýchání, chtěl jsem jako profík k armádě k počítačům, namakaný borec po všech stránkách, sedmnáctileté super ego, prostě paráda... nikdo na mě neměl.

A najednou jsem byl u doktorů víc, jak doma. Nekonečná vyšetření a nikdo mi nic nechtěl říct.

Doma atmoška nic moc, táta pořád v práci, skoro jsem ho neviděl, já po škole trénink a navečer vždycky k mámě do nemocnice (byla vrchní sestra), tam jsem si u ní na oddělení psal úkoly a pak večer s ní jezdil domů.

Pak to přišlo. Prý mám rakovinu štítné žlázy a pro jistotu mi ji celou musí vyndat.  

               A TÍM TO VŠECHNO ZAČALO.

Táta s operací nesouhlasil, hádali se a maminka moje jediná, že prý technici ničemu nerozumí a ona to musí vědět lépe a prosadila si svou. Přesvědčila asi tři doktory, že je to pro mě to nejlepší a bylo to. Takový malý Mnichov. Až pak se prokázalo, že to nádor nebyl.

Probudil jsem se po operaci z narkózy a hned na to jsem se zbláznil. Tedy tak jsem si připadal.

Slyšel jsem hlasy lidí, kteří zemřeli, doktorům při vizitě jsem latinsky popisoval průběh mé operace a tak jsem zase dostal nějaké injekce, prý jsem zažil šok nebo tak něco.

Volal jsem pořád na sestru, aby tomu klukovi, co leží ve vedlejším pokoji dala něco na uklidnění, že furt strašně řve. Maminka plakala a já se dozvěděl, že ten  kluk zemřel ještě dřív, než jsem do nemocnice přišel já a proč si to vymýšlím.

U mé postele stál nějaký pán v černém plášti, ale ségra říkala, že nikoho nevidí a že si hraju na důležitého. A furt mi sahala na čelo.

Studovala zdravku. Asi proto.

*

               UŽ JSEM CVOK, ALE PŠSST....

A tak jsem začal slyšet a vidět myšlenky druhých a bavil jsem se s těmi, co už zemřeli.

A pak jsem dvacet let nikomu nic neřekl, aby mě nezavřeli do blázince. Tam jsem tedy fakt nechtěl.

Maminka se uklidnila, prášky proti halucinacím mi vysadila a já se stal cizincem ve svém vlastním těle a ve svém vlastním světě...

(a jak to bylo dál, zas někdy příště....)