Jak jsem nechtěl být čarodějem - protože mi zabili sestru

Někdy je naše rozhodnutí, kdy změníme své postoje k sobě , ke všemu a ke všem  rychlé a jindy se vleče jak šnek, celé roky a staletí. Mluvíte a mluvíte a mluvíte. Mluvíte o druhých a nevíte, že celou dobu mluvíte jen o sobě.

Ať byla moje sestra jakákoli, do určitého okamžiku s ní byla sranda. Pak už ne. Nikdy...

Každá doba v každé zemi si nese svůj cejch a ten označuje odklon od lidskosti.

Tento odklon způsobuje vždy nevratné změny v myšlení a chování.

Dokud tedy moje sestřička byla prase, co žralo žížaly i s hlínou a dokud měla chuť povalit kluka do řepy a líbat ho, že se nezmohl na odpor a dokud jí nevadilo, že že jí nic neprojde, pokud se bude bavit  tím, že mi ublíží a naši na to nepřijdou, bylo to ještě fajn.

               FANATISMUS DOBY   

Dokud se nedostala do spárů fanatičky. Tou byla v roce 1971 soudružka učitelka na základní škole, která ji předělala z leváka na praváka, aby byla v duchu zrůdnosti té doby normální.

A to ji zlomilo. Začala koktat a počurala se strachem , když jenom slyšela krok jejich bot.

Naši ji dali do jiné školy poté, co si prodělala "vyrovnávací terapii" na psychiatrii.

Pak si ji vzal do práce táta, který si z ní vychoval robota, který odmítal už jakékoli projevy citů.

Já byl pro své rodiče už nezajímavý, ať to bylo cokoli, vždycky to končilo slovy :

"Milan to zvládne, ale Leničce musíme pomoct."

A tak jí pomohli. Všichni. Donutili jí, aby byla dospělá a ona chtěla zůstat dítětem.

*

Někdy vidím její myšlenky, když třeba venku vysvitne slunce a z včera poryté hlíny na záhonu vylézají ty tlusté žížaly. Nejlepší prý byly ty s tím prstýnkem .

Vidím ji, jak vytahuje jednu za druhou z hlíny, dává jí jméno celá od bláta a dává si je do plastového kelímku, aby si na nich pak někde v klidu skutečně pochutnala. 

Byla s ní sranda.   

(budu asi psát dál...)