Jak jsem nechtěl být čarodějem 2

Lidé se mě často ptali: "Co bys´ chtěl?" Ale nepamatuji si, že bych někdy od někoho slyšel otázku : "Co bys´ nechtěl?"  Na tu druhou otázku jsem totiž měl připravenou odpověď. Nechtěl jsem být rozhodně čarodějem.              

               DĚDA

Děda byl kulak a všichni se ho báli. Na prvním místě u něj nebyli lidé, ale dobytek. Krávy, pašíci, kachny, slepice ... a tento dobytek se na rozdíl od lidí nemusel u dědy nijak omezovat. Dobytek byl pro něj hned po bohu. A bůh byl pro něho něco jako knížepán, co udržuje pořádek.

Jednou jsem zkoušel zastřelit vzduchovkou prase. Prase přežilo, já málem ne. Děda prase bránil vším, čím byl. Mával nade mnou pořád rukama a cosi křičel a já měl strach, že mě začaruje a že ze mě bude prase. Zachránila mě babička, která dědovi připoměla, jak chtěl zastřelit starostu. A tak mě děda nezačaroval, protože ho asi tížilo svědomí.

*

               NEJHODNĚJŠÍ ČLOVĚK

Když mi bylo osm, naši si ode mě odjeli odpočinout do Juginy a mě poslali na převýchovu za strejdou.

Když táta v patnácti utekl z domu, byl tam taky na převýchově. V mých představách strejda byl něco jako dozorce v pasťáku.

Naši mě a ségru posadili do vlaku, lístky do dlaně a jeli jsme na nucené prázdniny. Prý k moři pojedeme, až budeme hodní.

První, co mi strejda dal u vlaku do ruky, byl krásný veliký laminátový luk a 5 šípů s kovovými špičkami  se slovy "Je tu moc divočáků."

Strejda měl asi 150 kilo a pásek od jeho kalhot byl dvakrát delší jak já. Nebyl to dozorce v pasťáku. Byl to nejhodnější člověk, jakého jsem kdy poznal.

Hned druhý jsme se ségrou (já ji navedl), pustili na svobodu pašíky, co je měl strejda zavřené v chlívku a ti utekli k sousedovi. Strejda se na mě kupodivu nezlobil, ale luk mi zabavil.

Druhý den nás odvedl za vesnici, kde stál obrovský dub a začínalo nekonečné kukuřičné pole.

Vrátil mi luk se slovy. Střílet můžeš jen do kukuřice. (Asi doufal, že šípy poztrácím a bude klid.)

Stal se ze mě Lovec.

*

               JAK JSEM STŘÍLEL SÉGRU

Kukuřice. Luk. Odhodlání. Ale divočáci  nikde.

Plán byl jasný. "Ségra, budeš dělat divočáka a já tě budu jako lovit."

"Tak jo, ale jenom jako".

"Jasně, neboj."

Kukuřice se začala vlnit, ale ségru jsem neviděl.

"Zachrochtej, ať vím, kam mám střílet"

Nasadil jsem šíp do luku a vystřelil.  A pak se stalo něco divného.

Bylo to jako bych vyrostl a byl vyšší jak dub na kraji pole. Viděl jsem letící šíp a ségru, která se krčila v kukuřici a koukala, jak šíp letí přímo na ní.

"Utíkej!!!" slyšel jsem sám sebe, jak křičím. Ale ona nic. Bezmocně jsem se díval z výšky na letící šíp.

Všechno se zastavilo. Ségra tak nějak divně kvikla a spadla na zem. Utíkal jsem za strejdou, že jsem ségru asi zabil a ať to neříká tátovi.

Dopadlo to jakž takž. Šíp jí škrábnul na spánku a projel uchem.  Krve bylo dost.

Byl jsem odzbrojen, seřezán a za trest jsem musel škrábat brambory. Ségra přežila, ale něco se v ní změnilo.

(pokračování příště)