protože kdybych jím byl, naučil bych se už na půdě akademické, jak snadno se právo ohýbati dá. Tedy i když nejsem právní eso, ba dokonce ani právní nula, viděl jsem výklad práva z jiné strany. A tak jsem pochopil prostinký fakt :
bylo to v době, kdy jsem se ocitl na ulici jako bezďák mezi more supermanama, kteří v tom uměli pěkně chodit, kdežto já se tam jen tak klátivě potácel.
Byl jsem tam asi šest měsíců a to až do okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že už tam být nechci. A tak jsem z té ulice odešel a začal jsem zasejc žít, jako kterýkoli jiný občan ctihodný. Začal jsem platit státu poplatky a daně různých typů a také daň z luxusu ulice, kde nic neplatíte, tedy splátky exekucí a úroky a úroky z prodlení a odměny a pokuty za přehlížení výkladu práva právnických es.
Tak a teď k věci : na té ulici jsem potkal pár lidí, kteří mi v různých obměnách řekli zajímavou větu, kolem které se motá smysl tohoto článku .
Ta věta zněla : "Právo je to, co chci já."
A když něco chci, tak si to vezmu ... logicky, je MÉ právo. Právo ulice.
A ten člověk se snad na té ulici i narodil, jsa tedy původem již občan nectihodný, jako na chvíli byl jsem tehdy i já. ... a tento občan more, práva nestudovaje , byl matkou svojí naučen, jak se právo snadno vyložiti dá, stačí jen chtít ...
Tož to bylo 20 sklizní zpět.
A dnes se podívám kolem sebe a často si připadám ještě divněji, než na té ulici tenkrát, protože tam jsem alespoň věděl, co mě čeká, když na ní zůstanu. Často to byla hrůza, ale nějakým divným způsobem to bylo snadné a chvíli i pohodlné.
Jo, pohodlné, ale hrozné ...
***
P.S.
kdyby snad někoho v jasné chvilce osvícení napadlo, že jsem tím něco myslel, tak nebojte se,
nemyslel ...
