"Nebojte se pane, já vám pomohu, budete se hned cítil lépe." "Jak ?", ptám se. "Jen vám odpojíme mozek. Bude to chvilička."
Jedete autem na výlet, najednou se vám zblázní navigace a vy se ocitnete
ve městě, kde žijí jen samí autisté.
Váš pocit úzkosti a ohrožení ihned vycítí místní usměvavý šerif, který vám nabídl okamžitou
PRVNÍ POMOC : odpojení mozku, aby jste už nebyli nuceni myslet ...
"Ááách ... ta úleva. Děkuji. Co jsem dlužen ?"
"Nic, to platí obec. Jsem místní šerif. Je vám už lépe ?"
**
Místní prožitková pobočka mi poskytuje na požádání živé svitky obrazů:
"Ne Zemi ještě stále existují oblasti, kde jsou lidé nuceni myslet. Je to pro ně velice bolestivé a neví o tom. Proto nemohou být šťastní."
**
Najednou mi je jich velice líto.
"Proč lidé touží po něčem tak odporném, jako je myšlení?"
Nedalo by se jim nějak pomoci ?
V duchu vidím obraz:
"Pokud se cítíte již lépe, můžete pomoci těm, kteří vaši pomoc tak nutně potřebují ."
"Kdo je to ?"
"Lidé, kteří žijí, jako jste žil kdysi vy sám. Těžce nemocní lidé s poruchou vnímání, která se projevuje těžkou závislostí na činnosti mozku, tedy na myšlení. Tato nemoc je zákeřná a velice nakažlivá. Musíme být opatrní a chránit se před touto nákazou.
Oni neví, jak moc jsou nemocní. Tedy někteří z nich to tuší, ale stejně necítí, co by s tím mohli dělat."
"Chcete se vrátit do jejich světa dobrovolně a pomoci jim ?"
***
"Netoužím po ničem jiném."
"Stavem "DĚKUJI" prosím potvrďte svoji účast na dobrovolném programu pomoci
a já vás pošlu zpět."
Vracím se. Přináším si poslední vjem :
"Budou se vás snažit léčit rozumem. Neumí to jinak. Budou se vás bát, když budete na jejich manipulaci reagovat. Máte 10 pozemských let a pak se vraťte."
