Trumpovo syrské teátrum

Nad útokem Američanů na syrskou leteckou základnu v provincii Homs na západě země visí stále více otazníků.    

Není vůbec jisté, kdo spáchal chemický útok ve městě Chán Šajchún v provincii Idlib. Neví to dokonce ani tak proamerický (a současně protiruský) politik  jako je Karel Schwarzenberg. Ten v pondělních událostech ČT 24 přiznal, že jediné, co lze prokázat, je letecký útok syrských letadel na sklady An-Nusrá v Idlíbu. Kdo útočil chemickými zbraněmi ale neví.

Já půjdu ještě dále a dovolím si zapochybovat, že vůbec k nějakému chemickému útoku došlo. Netvrdím, že to musí být pravda, jen mne k tomu vedou následující skutečnosti, které stojí za zvážení.

Teritorium Idlíbu ovládá syrská odnož Al-Kaidy, An-Nusrá. Jedná se o fanatické islamisty nejhrubšího zrna, nepřátelské jak Asadovu sekulárnímu režimu, tak západním zemím. Mají absolutní monopol na informace z oblasti a nikdo tedy nemá možnost nezávislé informace získat. Skutečné viníky útoku a jeho reálnost lze tedy jen těžko prokázat.  Jakékoli informace o chemickém útoku jsou proto a priori zcela nevěrohodné

Pozorně a opakovaně jsem studoval záběry dokumentující chemický útok. Bezvládné oběti na nich přenášeli „stateční zachránci“, kteří se ovšem překvapivě před kontaminací sarinem vůbec nechránili. Jak to? Bylo to tedy útok sarinem nebo ne? Podle vojenských odborníků na chemickou ochranu pohyb v prostředí zamořeném sarinem vyžaduje, kromě jiného, individuální ochranu každého jednotlivce a důkladnou dekontaminaci zamořeného prostoru. Nic takového ale na snímcích nebylo vidět.

Islamisté ovládající Idlíb také nepochybně vyžadovali nekompromisně ode všech obyvatel dodržování všech islámských tradic a pravidel. Včetně nošení plnovousu všemi mužskými obyvateli. Proč je tedy většina aktérů na uveřejněných záběrech dohladka oholena? Opravdu zvláštní, nemyslíte? 

A jsme zpět u již mnohokrát opakované otázky: „Cui bono?“ „V čí prospěch?“

Co mohl Asad získat chemickým útokem na své spoluobčany v situaci, kdy již ovládl fakticky všechny obyvatelné části Sýrie a americká administrativa se dokonce vzdala snahy o jeho sesazení a akceptovala jeho roli v zemi? Řekl bych, že zhola nic.

Co si máme naopak myslet o tom, že americká strana Rusko, a tedy i Syřany, předem varovala před útokem a umožnila tak minimalizovat válečné škody a lidské oběti? Nejspíš proto, že se jednalo jen o jakési gesto, že Američané jsou, kromě Asada, Rusů a Iránců, stále součástí syrského konfliktu a že se s nimi musí při příštím rozhodování o osudu země nadále počítat. Mohlo to být také smířlivé gesto vůči vojensko-průmyslovému komplexu USA, který spoléhal na to, že v prezidentských volbách vyhraje Hillary Clintonová a zajistí mu neustálým podněcováním konfliktů po celém světě pokračování trvalých zisků. Trump se  může oprávněně cítit vojensko-průmyslovou lobby ohrožen. 

Nakonec už jen těch  60 odpálených Tomahawků, v ceně asi 90 milionů USD, také není nezanedbatelnou sumou do kapsy jejich výrobce a může napomoci Trumpovi získat zpět přízeň této všemocné lobby.