Krach zahraniční politiky EU na Balkáně

Současná situace v post-jugoslávské republice Makedonii je jen dalším příkladem neschopné zahraniční politiky EU na Balkáně. 

Makedonské parlamentní volby skončily před pár měsíci těsným vítězstvím demokratů (VMRO-DPMNE) před Socialisty, fakticky volebním patem. Prezident Ivanov poté odmítl pověřit Socialisty spojené s několika menšími albánskými stranami sestavením vlády v obavě, že by se země stala pouhou loutkou sousední Albánie.

 Silné napětí na makedonské politické scéně proto trvá již celé tři měsíce. A do toho přijíždí do Skopje eurokomisař Hahn a nutí makedonského prezidenta, aby proevropské Socialisty sestavením vlády pověřil. 

Výsledkem jsou současné masivní demonstrace desetitisíců Makedonců  v ulicích Skopje, které hrozí, že se země ponoří opět do nepředvídatelného chaosu a nebo se stane geopolitickým soustem pro Rusko.

Nedosti na tom. Makedonie, která byla dlouho nejlepším žákem EU na Balkáně, již více než deset let čeká na zahájení přístupových rozhovorů, které však blokuje Řecko spolu s Bulharskem, protože nesouhlasí s názvem této země.

Nejviditelnějším důkazem neschopnosti evropské zahraniční politiky je  samotný krvavý rozpad Jugoslávie. Nebýt překotné evropské a zejména německé podpory odtržení Chorvatska od Jugoslávie, nemuselo ke krvavým obětem a zničení země vůbec dojít. Jugoslávie by se nepochybně rozdělila stejně, protože důvody a podmínky setrvávání Srbů, Chorvatů, Slovinců a dalších národností v jednom státě se změnily nebo úplně pominuly. Mohlo k tomu však dojít mírným, civilizovaným způsobem, nikoli etnickými čistkami a brutálními masakry civilních obyvatel. 

Kromě nástupnických států Jugoslávie jako Srbsko nebo Chorvatsko, které mají historické kořeny své státnosti a také perspektivu budoucí prosperity, vznikly ve válečném kvasu 90. let na území Jugoslávie za vojenské podpory USA a EU také zcela nové státy jako například Kosovo nebo Bosna a Hercegovina. 

Obě země jsem měl možnost v poslední době krátce navštívit. A ani jedna z nich nemá podle mého názoru šanci, ať již z důvodů politických, etnických nebo ekonomických, dlouhodobě na mapě Evropy přežít. 

Evropská unie svými nerealistickými sliby budoucího vstupu těchto zemí do EU jen zvyšuje frustraci jejích obyvatel. Ta se pak v dohledné době může stát spolu s neutěšenou hospodářskou situací příčinou nových etnických sporů. A ty, se jak známo, na Balkáně končí většinou velmi krvavým způsobem.

Kosovo je zcela umělým státem, který vznikl z vůle USA a Evropské unie, v rámci podpory muslimů, odtržením od území Srbska. Nejedná se o skutečný samostatný stát ale v podstatě o protektorát Evropské unie. Je smutné, že se na jeho vzniku

podílela také Česká republika v osobě tehdejšího ministra zahraničí Schwarzenberga, který uznal odtržení Kosova od Srbska a vznik samostatného Kosova přesto, že Parlament ČR s tímto krokem nesouhlasil.

Vznikem Kosova se na mapě Evropy fakticky objevil první novodobý muslimský stát. Na jeho území jsou prokazatelně cvičeni budoucí bojovníci Islámského státu. A jeho vedoucí představitelé jsou opakovaně obviňováni z kriminálních aktivit jako je pašování drog nebo obchod s lidskými orgány. Kosovská ekonomika prakticky neexistuje, v zemi je obrovská nezaměstnanost. Jedinými příjmy jsou „milodary“ z Evropské unie, nájem za americkou vojenskou základnu a dále prostředky, které do země posílá diaspora kosovských Albánců z celého světa. 

Kosovská republika je kromě toho etnicky i geograficky rozdělena na dvě rozdílné části. Kosovo, obydlené převážně Albánci a Metochii, ve které žije většina srbského obyvatelstva. Nachází se zde mnoho zásadních památek srbského pravoslaví a historické kořeny srbského státu sahající až do 11. století n.l. Myslím si proto, že proto, že Srbsko ani jeho ochránce Rusko nikdy nedopustí dlouhodobou stabilizaci Kosova a země se nejspíše v budoucnosti rozdělí na dvě části, srbskou a albánskou, které budou přivtěleny ke svým větším sousedům.

Ani Bosnu a Hercegovinu nečeká podle všeho v nejbližších letech žádná světlá budoucnost. Země je silně etnicky roztříštěná. Skládá se z muslimsko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky srbské. Kolektivní vedení Bosny a Hercegoviny, složené z představitelů všech 3 etnických skupin je však nefunkční a několik posledních měsíců se ani jednou nesetkalo. 

Bosna Hercegovina byla, spolu s Makedonií, vždy nejzaostalejší částí Jugoslávie. V současnosti je ekonomika země v neutěšeném stavu, neboť zemědělství přišlo o tradiční trhy a těžký průmysl, vybudovaný v zemi ještě v období Titovy Jugoslávie, je katastrofálně zastaralý. Stejně na tom je válkou poničená infrastruktura. Země proto musí žít, podobně jako Kosovská republika, z podpor EU a remitencí od bosenské diaspory v zahraničí. 

Evropská unie se v současnosti nachází v nejhlubší krizi od svého vzniku a její další rozšiřování není proto ani na vzdáleném obzoru. Nástupnickým zemím Jugoslávie, kromě Chorvatska, které již práh EU překročilo a možná relativně dobře připraveného Srbska, proto nezbyde než na vysněné členství čekat mnoho let, možná i několik desetiletí.

Jakékoli nezodpovědné slibování členství, jehož jsme nyní svědky v bývalé Jugoslávii je proto jen neuváženým hazardem s osudy těchto národů a může se stát příčinou etnických konfliktů s nepředvídatelnými následky.