Čas na návrat Podunajské federace

Nikdo neví, jak se v dnešní turbulentní době bude dále vyvíjet projekt Evropské unie. Její roli by případně mohla převzít evropská regionální seskupení, včetně Visegrádu.

Návštěva Norberta Hofera, jednoho z kandidátů v rakouských stále odsouvaných prezidentských volbách měla nepochybně za hlavní cíl oslovit samotné Hoferovy rakouské voliče. Spolu s předchozími Hoferovými návštěvami Slovinska a Chorvatska ukázala Rakušanům, že pokud jej, i coby představitele strany Svobodných, zvolí do čela země, nebude to znamenat žádnou mezinárodní izolaci země, jak se jim snaží podsouvat zelení příznivci jeho protikandidáta.

Kromě diskuze o současných problémech Evropy, jako je například nekontrolovaná imigrace nebo problematika Temelína, představil Norbert Hofer prezidentovi Zemanovi také svůj projekt „Unie v Unii“. Ten koresponduje ve většina bodů s již dříve prezentovanou představou postupného rozšiřování Visegrádské skupiny na tzv. Visegrád+.

Tento projekt si podle mne zaslouží zásadní podporu. Evropská unie se stále více potácí v problémech, které jsou způsobeny, kromě neschopnosti jejích čelných představitelů, zejména tím, že každá z dominantních zemí Unie, ať už je to Německo, Francie nebo další, by si ji chtěla přizpůsobit k obrazu svému. Nemá proto už ani čas ani kapacitu a schopnosti, aby se zabývala společnými zájmy Unie jako, je ochrana společných hranic atp. Jak bude Evropská unie vypadat za dvacet let, není proto vůbec jisté.

Na druhé straně evropská regionální seskupení již mnoho let prokazují svoji životaschopnost. Vždyť i na počátku dnešní Evropské unie stálo jedno takové, Benelux, regionální spolupráce Belgie, Holandska a Lucemburska. Nebo Severská rada, která vznikla na úrovni vlád skandinávských států v roce 1952. Zakládajícími členy se tehdy staly Dánsko, Island, Norsko a Švédsko a Finsko do ní přistoupilo následně v roce 1956.

Tato a další regionální seskupení jsou úspěšná, protože sdružují země se společnými zájmy a s podobným historickým vývojem. Nejsou direktivně řízena z centra a rozvíjejí především oblasti společné všem jeho členům.

Historická Habsburská monarchie byla v podstatě také takovým regionálním uskupením, které vzniklo v první řadě za účelem obrany Evropy proti Turkům. A uspěla. Dokázala ubránit Evropu před tureckým vlivem po dlouhá staletí.

Ve srovnání s „Bruselem“ přitom byla tato monarchie učiněným „liberálním rájem“. Vídeň si pro sebe „uzurpovala“ zejména pravomoci v oblasti obrany, měny a zahraniční politiky. Všechny ostatní oblasti života společnosti i občanů zůstaly, až na výjimky a na rozdíl od Evropské unie, v pravomoci jednotlivých národních států.

Napadá mne proto, že se Visegrád (regionální seskupení zemí střední Evropy) může v dnešní neklidné době stát reinkarnací historické Habsburské monarchie a že střední Evropa může opět sehrát v dějinách Evropy při obraně našeho způsobu života a našich hodnot klíčovou roli.